Proč vášnivě uklízím
31.08.24
Pozoruji na sobě, že mi nedělá potíže minimálně vždy po dvou týdnech gruntovat, uklízet a třídit a vyhazovat. Ba mne to dokonce ba. Nikdy jsem nebyl vášnivým pořádkumilovníkem, dnes uvítám jakýkoliv náznak smítka či prachu, abych mohl vzít hadr, koště, smetáček do ruky a leštit a smýčit.
Když tak o tom uvažuji, proč ta změna, říkal jsem si - no teď jsem tu sám, sám zodpovědný a nikdo to za mne neudělá a líbí se mi prostor. Prostor s vyjádřením osobnosti.
Jenže, až tak jednoduše přímočaré to není. Podezřívám se totiž, že je to pro mne jistý druh berličky. Ve smyslu, když nemohu dát do pořádku tohle, alespoň uklidím. A čím dál více cítím, že bych si měl spíš uklidit v hlavě, už to totiž zraje dost dlouho, ta nespokojenost a pocit neschopnosti se sebou něco udělat. Něco pozitivního. Přinejmenším se zbavit toho manýru, že zítřek budu řešit zítra. Tohle jsem dřív neměl, ten nátisk ignorantsví a šumákofukovosti.
Zeštíhlim se ve všech směrech, můj život je v současnosti tak nabubřele rozevlátý s pocitem, že všechno se dá nějak řešit. Nedá. Jsou věci, které se řešit nedají, dá se jim jen předcházet nebo vyhýbat.
To bude můj podzim.