Ujeté myšlenky málo mocných I.
17.05.2025
Někdy se mi stává, že se můj sarkasmus překlopí až do cynismu, nebo rovnou nějaké ujetiny. A tak, když mám pocit, že na mne život prdí, že je mi háže klacky pod nohy a že se mi nedaří tak, jak jsem si v pětadvaceti představoval, že by mělo - vytane mi na mysli úryvek z jednoho filmu. Ten film pojednával o dětech v koncentračním lágru za druhé světové. Jak tam žily. Ne že bych si tak připadal, bože, jen si tím urovnávám svoje žabomyší nářky.
A to je přesně špatně, mi poslední dobou přijde. Nejsem zvyklý si naříkat, dokonce jsem ve firmě zavedl heslo: Problémy se nehlásí, jen výsledky.
Myslím si, že zrovna tak, jak člověk na sebe klade povinnosti a svědomitě je plní a odškrtává den za dnem, stejně tak by měl dbát povinností k sobě samému. Ať už to znamená cokoliv. Přílišné upozaďování svých přání (které by se zvenku fakt měly jevit jako základní potřeba bytí, ať si každý myslí co chce) nás smílá víc, než nějaká ta nepřízeň osudu. Kdesi jsem zaslechl jinou parolu: Podstatou štěstí je lhostejnost. Dost kontroverzní, dost provokativní. Přemýšlel jsem o ní a musím přiznat, že ji nechápu jako dogma, ale jako návod, jak třídit. Lhostejný být neumím, myslím, že jsem spíš pravým opakem...což mi způsobuje potíže, přehlcenost, problémy, neštěstí..:o).