4ways - Sebeúcta - All we have is now

Je mnoho věcí a činností, které dělám rád, bez vyzvání, bezděčně a bez vidiny odměny. O to víc mne pak zaráží, ano vlastně mrzí, když zjistím, že na to vše se hledí jako na "laciné k pořízení". Myslím, že určitou míru sebevědomí a sebeúcty vlastním, takže ta zjištění, že jsem chápán jako zdroj laciného čehosi, s čím se může počítat automaticky a okolí se o to nemusí starat, jsem přecházel bez poznámek, bez urážky. Jenže jednou mne napadlo, jestli ta moje "bohorovnost" neškodí spíš okolí, než že by ubližovala mně samotnému. Ale asi obé bude pravda. Škodí to jak okolí, ta i mně samotnému.

To mne napadlo ve chvíli, kdy už jsem asi po tisící myl po kolegovi hrnek od kávy, který prostě po dopití odložil na linku a šel pryč. Ten hrnek jsem myl kvůli sobě, mám rád čistou a uklizenou linku.

V rámci své duševní hygieny jsem se naučil nezabývat se příběhy nebo informacemi, které v tu chvíli nebo i a priori nejsou pro mne důležité. Zdokonalil jsem se v tom tak, že těch informací a příběhů nakonec je tolik, že přehlížím jiné, možná podstatnější věci. Právě třeba to, že si kolega říká - von to umyje, umeje to vždycky. A je nebezpečí, že tuhle jistou pohrdavost aplikuje i v těch chvílích, kdy to pro mne marginálie nebude. Zkrátka jsem se začal ptát sám sebe, jestli mne lidé slyší, vnímají. Nejenom moje konání, ale i mé postoje a úmysly.

I sebeúctu jsem začal testovat od pondělí, náhoda tomu chtěla. Pravidelně jezdím na skládku se zbylým materiálem. Toho chtěl využít jeden z mých kolegů, neboť doma vymontoval starou pračku, dal do auta s tím, že až mne uvidí (vidíme se každý den), přehodí mi ji na náklaďáček. A tak když jsme se viděli, sdělil mi, že mi tu pračku hodí na náklaďáček, který byl plný stavební suti. To jsem k jeho obrovskému překvapení odmítl. Když se ptal proč, vysvětlil jsem mu, že by ležela na suti a spadla by mi přes sajtny. A nespadláááá, ty jsi šikovnej.  Ne, spadla, opáčil jsem.

Ještě ve čtvrtek měl tu pračku v autě. Později, když jsem o tom přemýšlel, mne to hřálo na duši. Že jsem překonal sám sebe, toho Jindru Hojera v sobě, kterého chtěli znásilnit. A že "a priori" upozadím a dám přednost "posteriori".  

Ten krok k sebeúctě je v podobných případech vlastně jednoduchý.
Totiž vyhovovat okolí na požádání, nikolivěk jaksi automaticky.