Mnohá překvapení na čtvrtou I.
23.06.2024
Musím se přiznat, že mi pomalu docházejí témata, která bych tady nějak mohl zpracovávat. Povznesená témata. O lásce, o vztazích, touhách a něze. Bo nemám input - pořád to říkám. Chvíli jsem se pokoušel změnit přístup, volit jiná témata, ale když jsem se do něčeho pustil, bylo to spíš o otázkách, sebe umístění nebo takové podobné a všechno jsem raději smazal. Bo entertainment je o zábavě a nikoho nezajímá poslouchat modlitby k ďáblovi, které i sám nejspíš praktikuje. Pokud je/byl upřímný.
Že už delší dobu vedu divné, uschlé a drhnoucí dny je vidět na stavu mých myšlenek. A nebudu lhát, děsí mne to, že to bude čím dál stejnější. A v tomhle stavu mne načapala jedna moje dřívější kamarádka ze severních hor. Emailem a příběhem o tom, jak byla kousek ode mne s dětmi a že se mohla stavit na kafe, ale že neví, kde vlastně přesně bydlím. No, je to horalka, horalky se s tím moc nemažou, jsem zjistil :o). Slovo dalo slovo, vyměnili se telefony (jako čísla, že jo) a slíbil jsem, že se někdy stavím. A tady začal můj zcela jiný, daleko děsivější problém. Jsem si uvědomil. To děvče mne vidělo jen jednou a v situaci, která nebyla až tak mou doménou. A já si ji taky pamatoval jako divošku s červenými vlasy. Tohle prostě nemůže dopadnou ke spokojenosti, říkal jsem si, znaje se. A také jsem si říkal, co se mi může stát horšího, než že se mi děje teď...
... be continued ...
Dvě věci musím předeslat. A to můj vztah k severním, západním a jihozápadním horám v Česku. Když zapátrám ve své duši a měl bych vykreslit mapu Čech, kde se cítím doma, bezstarostně a bez podprahového napětí, vypadne z toho mapa protektorátu z roku 39. Vše, co leží za touto hranicí ve mne budí, když ne podezření :o), tak určitě zvýšenou pozornost. A ta druhá věc je ta, že doby, kdy jsem za víkend autem ujel třeba 2000 km, jsou ta tam. Dneska mi stačí dvě tři hodinky za volantem a už jsem znavenej.
A právě proto, že výzva, jsem se rozhodl za kamarádkou podívat. Na kafe. Když nic jiného, že. :o)
.
Z kamarádky se vyklubala žena, která mne překvapila hned ze dvou důvodů.
Zaprvé už neměla červené vlasy. Doufal jsem, že bude mít, ale měla husté delší a bílé vlasy, svázané do culíku. Ne věkem, ale statusem, mi přišlo. Mně se to po té, co jsem potlačil zklamání z nedostatku červené, začalo fakt líbit. Dodávalo jí to vzdušnost.
A za druhé bezprostřednost. To fakt oceňuji a mám velmi rád. Seděli jsme u kafe drahnou dobu (a chuděrka netušila, že se propadám - při té nečinnosti - do únavy) a vypověděla mi snad půl svého života. Začalo mne mrzet, že jsem ji tehdy, když jsme se viděli naposledy, nevěnoval víc pozornosti. Došlo mi, že z těch všech lidiček, co tam tehdy byli, byla vlastně nejzajímavější a mně nejblíž.
Během hovoru jsem vnímal okolí a přišlo mi, že scéna je připravená na cokoliv, co by mne mohlo napadnout a v té chvíli jsem se rozhodl, že v tomhle mém rozpoložení a momentálním schopnostem bude nejlepší, když se zvednu a vyrazím k domovu.
Zpět jsem jel krajinou na potulku, lesem a loukami a vesnicemi a maje levou ruku z okénka jsem se nechal ovívat větrem a přemýšlel jsem, že moc přemýšlím a tahám sebe sama do středu. Nicméně, měl jsem radost, že ještě čelím výzvám a to je to, čeho je mi třeba. Říkal jsem si, co si asi teď kamarádka teď o mne myslí (potkali jsme se fakt za divokých okolností), ale došlo mi, že to není ten problém, jde spíš o to, že lidé hledají spojence v čase. Ona jedním takovým umí být.
... end.