Pátrací balón - All we have is now

Poslední dobou mi hlavou lítá tolik věcí, že už nevím, čemu se věnovat (v hlavě) dřív. Těch podnětů je tolik a z různých stran a "oborů", že část času trávím sběrem informací, část přemýšlením, část údivem. A přesto se mi všemi těmi tématy hlavou táhne (už od pradávna) jedna linka, na kterou tentokrát příběhy a problémy nenavlékám, ale nechávám ji samostatný život a běh.

Uvědomil jsem si, že je pár věcí, které si musím odvyknout. Jedna z nich je třeba přemíra empatie a snaha vyhovět, i když mi to činí nepohodlí.

Máme teď v kanclu projekt, který míří na cca 50 lidí, které je potřeba dostat ve správný čas na správné místo a to ještě ve skupinách. Vytvořit pro to harmonogram a donutit ty účastníky (i když je to v jejich zájmu a na jejich žádost), aby akceptovali možnosti druhých, to je nadlidská síla. Už jsem podobného projektu jednou účastnil a tehdy jsem si řekl, tak takhle chlapče ne. Jednomu vyhovíš, pak druhému a zbytek ti pak leze po hlavě. No upřímně, ani tentokrát to nezvládám tak neempaticky a rigorózně, jak bych chtěl a tak s dostávám do časového skluzu. A říkám si, jak to udělat, jak se překonat a být tvrdej a nekompromisní a přesunout to nepohodlí na druhé. Bude to ještě tvrdá práce, jestli se to vůbec zadaří.

Jiná vlastnost, které se chci zbavit, je dennodenní ranní kontrola tisku. Čím dál víc zjišťuju (Seznam, iDnes), že tyhle deníky jsou vlastně montovny clickbaitů a navíc nesmyslných zpráv, zavádějících informací a zběsilých diskuzí čtenářů. Jediný portál, který jakž takž informuje, je portál ČTK, nebo radio Prostor. Jasně, jsou i placené portály, co přinášejí informace, jenže k tomu mám jaksi divný postoj. Totiž, pokud chci vzít účast na příběhu, který mi vypráví člověk pod úhlem svého pohledu, jdu do kina. Tam s tím počítám. A stejně do kina nechodím, protože to má jednu vadu. Nelze zpětně vyžadovat vstupné za paskvil - proto podporuji online streaming.

Další věc, které se nemohu zbavit a měl bych, je kouření. Bože jak mne tahle závislost dehonestuje, ale opravdu. A přesto, i když ráno vstanu s přesvědčením, že dneska teda už ne, stačí první ranní káva a je vymalováno. Totiž, zbavit se kouření, to je opravdu o změně osobnosti, (ne)potřebných rituálů. Ale v hlavě to mám, ještě to dostat do ruky a huby. A mozku.

Co mne drtí od rána do večera, to je nechápání kontextu čehokoliv lidmi v mém okolí. Kolik neuvážlivých rozhodnutí tím vzniká, kolik teorií a názorů si lidé tvoří, aniž by ten kontext znali, natož pochopili. Často vnitřně stojím v údivu a nevím, jestli je na místě politování, edukace nebo pohoršení. Dneska nevolím ani tu první variantu, což mne na mne děsí, říkám si, jestli nezačínám být až moc arogantní.

Taky se pomalu začínám podezřívat, že se někdy zbytečně podceňuji a svoje ohodnocení druhými odbývám nonšalantním: ale to je dobrý... Na tomhle pracuji už delší dobu a při příležitosti volím místo "to je dobrý" natvrdo hlásím, co za problém mi to působilo a zkoumám, jestli dotyčný přijde minimálně s poděkováním, nebo odměnou a jakou. Zatím to mám ve zkušebním provozu, do stavu, že vyhrknu :dej pěťo (500), jsem se ještě nedostal. Nicméně drzost jiných mne tam sune nevyhnutelně.

Byl jsem včera nakupovat v Lidlu a zase žasnul, kolik a čeho lidé nakupují. A večer poté v ČT diskuze, že je máslo drahé. To je podle mne také dezinformace. Máslo není drahé, jen nemáme prachy. A pokud je ze tu cenu nebudeme kupovat, nebude drahé, nebo nebude vůbec. No a co? Jo Vánoce? Cukroví? Cukroví, které lidé online nakupují za 1200.- za kilogram? K zamyšlení. Měli bychom více přemýšlet o tom, co je zbytné a nezbytné. Třeba kouření. :o)

Tohle a tomu podobné mi lítá hlavou a stejně jsem v klidu.

Mám totiž kotvu, ke které jsem pevně připoután a i když se mnou vichry a bouře, lijáky a orkány cloumají, mohu nahmatat to pevné lano, jenž mou lidskou nohu víže.  A cítit přitom, že patřím do světa, který chápu, dokážu vnímat, žít. Tou kotvou je moje láska nekonečná k duši, které každý večer, i když je vzdálená, šeptám do ouška zaklínadla mojí nehynoucí víry a věry.