Nebát se a nemást
12.01.25
Tenhle týden jsem měl za úkol vyřešit jednu zakázku. Jednoduchou a mělo to jít rychle. Nebyla a nešlo. Ale díky tomu sjem si uvědomil, jaký jsem a jak vypadám.
K práci jsem měl kolegu, kterého si vážím za jeho pracovitost a svědomitost. Jsme takořka kamarádi. No, spíš dobří známí, to je přesnější.
Práce zprvu probíhala podle předpokladů.. pak se to však začlo zadrhávat. Čím víc se to zadrhávalo a čím víc bylo jasnější, že se to protáhne, tím víc jsem byl nervóznější. byl pátek a já měl ještě cosi k vyřizování. Operativně jsem vymyslel úhybný manévr, řešení, které by vydrželo do dalšího týdne s tím, že pak na to bude víc klidu a patřičný materiál. Jenže kolegovi nějak v hlavě "jeblo" a chtěl mi dokázat, že i za takových okolností ten problém umí vyřešit. Nechtělo se mi, ale ještě míň jsem ho chtěl urazit a dát najevo svou nedůvěru (což by tak pochopil). Souhlasil jsem tedy a začal jsem se modlit, aby to dopadlo, aby to bylo rychle a abych ještě stihl, co jsem potřeboval.
No nedopadlo to, navíc to začlo vypadat, že děláme víc škod než užitku. A pochopil jsem, kdy a kde jsem udělal chybu. Když už to vypadalo, že to kolega zmastí úplně, zvýšeným hlasem jsem (vlastně zařval) ser na to, uklízíme a jedeme domů. Kolega sklopil uši, bylo vidět, že si uvědomil, že to přehnal. Sbalili jsme se , já se panu domácímu jménem firmy a s poukazem na to, že se nám to stává tak maximálně 2x za deset let, a zmizeli jsem.
Pak jsem o tom přemýšlel a došel jsem k názoru, že vlastně matu okolí, svou lidumilností, svým empatismem. Někdy by člověk měl dát nejen na břicho, ale měl by umět ten pocit dát najevo tak, aby to okolí pochopilo. Vlastně, jsem v tomhle poslední dobou dost "submisivní". Když jsem přemýšlel proč, došlo mi, že jsem unavený, že nemám potřebu se dohadovat, vysvětlovat, že se vyhýbám konfliktům. Tohle bych měl, vlastně musím, změnit.
Nebát se nemást.