Ven z kýble - All we have is now

Ven z kýble

Dost často mne udivuje, co si o mne lidi myslí. Ne, že by mi to říkali otevřeně a kdykoliv. Na to jsou lidé (nejen kolem mne) upjatí a srabi. Ale povětšinou to, co si o mne myslí, pochopím z drobných poznámek či reakcí. A navíc - ne že by mi na tom až tak záleželo, neboť ...

Neboť si žiju ve svém světě pravidel, zákonů a ano, představ. Nevím, jestli jsem až přehnaně soudný, protože znám svoje slabiny a nemyslím si, že bych byl nějaký velký myslitel, nebo že jsem polyglot a umím si na všechno udělat ten správný názor. Navíc nejsem ani fyzicky výjimečný, nejsem ani hezoun s pekáčem vpředu, ani nevydržím celonoční pochod irskými mokřady. Pokládám se za průměr, průměrný vzorek lidství a lecčemu se snažím vyhýbat a vyhnout, leccos okecám, leccos, co se mi nelíbí, ani nezmiňuji. V zásadě nesděluji lidem kolem sebe, co si opravdu myslím, protože jsem jak oni srab, ale upjatý nejsem.

Když tak o tom přemýšlím, občas si připadám až průměrně zbytečný. Dokonce bych řekl, že kdybych zmizel ze světa, nikdo si toho nevšimne a když, když se někdo ozve, není to kvůli tomu, že má zájem nebo starost, je to proto, že zrovna teď potřebuje cosi. Cokoliv. (Čest výjimkám!)

Občas jsem z toho v kýblu.

Ale zrovna tak mne dost často překvapuje, za co si mne lidé kolem dokáží cenit, jaké kladné vlastnosti mi přisuzují a co si myslí, že žiju, Což je paradox, protože to leckdy nevím ani já sám. Dost často srovnávám to, co v čase zažijí lidé a co v tom stejném čase jsem zažil já a srovnávám, kam se kdo posunul. Když se mi někdy poštěstí o tom s lidmi hovořit, dost často mám pocit, že jsme na tom často podobně. S tím rozdílem, že někdo do toho, aby se dostal do stejného bodu jako já, vynaložil daleko víc energie a prostředků. Což zní jako výmluva pro nic nedělání. Možná.

Je fakt, že jsou věci, které mi přijdou zbytečné, zrovna tak jsou ale věci, na kterých lpím děsně, protože vím, že jsou all right a pro mne jako skála v bouři.

Občas jsem z toho v kýblu.

Před pár dny, když mi nešel net, jsem dával dohromady můj digitální život. Třídil jsem a vyhazoval. Člověk se při tom neubrání, aby se na chvíli nezakoukal a nezačetl (a to jsem si to přísně zakázal!) a udivilo mne, kolik drobných momentů, zážitků a pohledů z mládí doslova utvořilo můj současný život. Jako fakt zjevně a zřetelně. A taky, jak stárnu a ošklivím a lenivým a nejsem top a nejsem in.

Až jsem z toho byl v kýblu.

Včera večer, docela dost pozdě večer, asi kolem deseti, jsem byl venku tady u nás na Žižkově. Procházel jsem ulicí, kde je jedna hospoda vedle druhé, lidé v tom ještě panujícím dusnohorku seděli u stolečků, popíjeli pivo a povídali si. Šero houstlo, po ulici pobíhali ještě děti, povětšinou cikánští, na rohu si povídaly dvě paninky, co měly na vodítku psy a ulicí projížděl blázen na motorce, dost rychle. Překvapilo mne, jak ten život kypí. A že nekypím s ním.

A věř nevěř, nebylo mi to líto. Jsem rád, že kypí, že to nemusím řídit a zajišťovat (teď to zní namyšleně, ale je to ve smyslu toho, že to, že já nekypím, není příčinou toho, že by život nekypěl všeobecně). A nechci říct, že to kypění kolem by mi přišlo plytké. Vůbec ne, pro okolí je to běžný stav a způsob kypění.

Jen já jaksi kypím jinak, chtěl bych jinak. Jako bych čekal (a věřím, že se to stane) na jinej kyp. Vím, že to páchne po "když ne tak, tak nic", jakási trucovitost. Ne, je to pocit, že jsem tohle už zažil a že by mne to unavovalo.

Příkladně.. šel bych na pivo se známým, s kamarádem. Co bychom si asi tak povídali, kdybychom se tam nešli jen rychle vožrat? Který ze známých by mi dokázal poradit s python skriptem, nebo výpočtem polohy v závislosti na čase a rychlosti a předáním výsledku v html kódu? A který z programátorů by se mnou na to pivo šel jen pro to, aby mi to vysvětlil, ale jinak by se nudil mýma plytkejma nezkušenostma? A kdyby to nebylo o skriptech, o čem bychom si tedy povídali? O životě? O mém, aby se někdo cítil lépe nebo o jeho, abych záviděl? Nebo abychom se tomu vyhli, drbali bychom o někom, jakej je to jouda nebo naopak, jaká je to hvězda?

Na druhou stranu zase, leckdy se setkám s postřehem, poznámkou či dotazem, který mne posune trochu blíž k okraji toho kýble. Je to prostě názor nebo pohled z jiného úhlu, jiného prostředí, jiného světa. Ne že by to řešilo moje problémy, ale často mne to přiměje pozměnit mou taktiku a hledat úchopy jinde, na jiném místě nebo je vidět v něčem, co by mne ani nenapadlo, že by mne mohlo podržet při tom lezení nahoru.

Teď je neděle ráno, poměrně na město brzko (7:00) a venku je konečně chladno a hlavně ticho. To jsou moje vlastní svatodušní svátky, které intezivně prožívám. Dokonce občas slýchávám, jinak v hluku města zaniklé, bimbání zvonů. Ale nedělám si iluze, horko zase bude, sem tam narazím na něco, co mne srazí do kýble, ale jinak pohoda. Protože...