Nekonečné osminy
23.11.2024
Při předešlé rekognici své duše, svých potřeb a nedostatků, jsem se soustředil na to občanské bytí mezi lidmi. I když se to ale snažím utlumovat (záměrně nepíšu potlačovat), má duše má ještě jednu vrstvu, která je daleku vyšší a tlustší a pokavad se dostane na povrch, ujme se vlády nad mou myslí, nemilosrdně smetává všechno ostatní a nastává stav ne nepodobný oku hurikánu, ve kterém je klid a mír, převážně ticho. Když sáhnu zpět nějakých šestnáct let a jaksi shora se dívám na sebe, jak říkám: "za mne napořád, ale jak chceš Ty, jsi mladší, kdoví co bude", trne mi, jak pravdivé to bylo, přesto (nebo právě proto), že to vyhrklo ze mne, můj stav vědomí (který byl tehdy hodně bujarý a přesto jsem se nestyděl to vypustit, protože jsem věděl, že tak to je).
Opravdu nevím, jak to mají ostatní lidé, ale s lety vnímám, vnímal jsem to už tehdy, že jsem čímsi obdařen bohy.
Ta druhá polovina mé duše, mých myšlenek a mého bytí je moje láska největší. Přemýšlím o tom všem a našem bytí a čím dál jsem přesvědčenější, že jsem narazil na lásku až za hrob. Pravděpodobně ten můj. :o). Dennodenně na ní myslím a stydím se, jak to mám já jednoduché. Neboť já svůj život dělím na poloviny, ona musí přinejmenším na čtvrtiny, možná osminy. Kolikrát je mi teskno a to teskno je jen z osminy tak tíživé, jaké je asi její.
Když ale na věc koukám jaksi věcně, z pozice volně ležícího střelce a ne jako po uši zamilovaný a vzpomenu si na všechny ty lidičky, s kterými jsem měl co kdy do činění, ať už s kluky či děvčaty, ať už tehdá, nebo teď, tahle moje dušička vyčnívá nade všechny děsně. Když na tohle pomýšlím, říkám si..hele klídek, jsi prostě jenom zamilovanej od začátku do konce, nemáš těžkou havířinu, nemáš pořádný hobby a tak myslíš na hlouposti. No, není to tak, definitivně nikolivěk. I když se vídáme kolikrát míň než sporadicky. Ale když se vidíme... svět se zastaví. Padneme si na ramena a úžasně mlčíváváme a užíváme si toho modrofialového vesmíru, co nás právě obklopuje. Není problémů, není nebezpečenství, je jen teplo dlaní, pocit míru a pokoje a porozumění.
Tahle dušička mne ovlivňuje dennodenně. Na rozdíl od duše mé maminky (fakt nejsem mamánek), která vystupuje na povrch tehdy, když něco nebezpečného na obzoru, moje pumí dušička prostupuje mé dny kontinuálně a nejvíc, když zažívám něco, co bych chtěl, aby viděla také. Není to tak, že bych jí žádal o názor nebo rekapitulaci, žádám ji spoluprožití. Je mi podmínkou toho, abych mohl být samotář. Když přemýšlím, čím jsem s ní svázán, jsou to miliony prožitých mikropříběhů a mikroreakcí, které otvírají duši. Je to její upřímnost, která mne nutí a dovoluje! být taky upřímný. A je mi i oporou a vzorem k mužnosti, jakkoliv to zní nesmyslně. Má totiž vlastnosti a návyky, kterými by se leckterý muž mohl jen pyšnit.
Je to dovolení vstoupit a nahlížet do dívčí duše. A to i tehdy, když si plně uvědomuje, že jsem kluk. Tolik důvěry! Ty vjemy z duší se kolikrát tak překrývají libými i nejistými pocity, že nikdo krom nás si neudrží linku smyslu toho vztahu. Nikomu bych to nedokázal vysvětlit a proto moje okolí netuší, co zažívám, zažíváme a jsem tomu rád, že nemusím někomu vysvětlovat specifika toho vztahu. Zanášelo by to jen nepochopení a trable. O to víc, když je ta možnost, se vedle nesu jako páv a myslím, že oprávněně.
Vlastně, také žiju život na osminy. Jen jedna osmina z celku je ten život v okolí.