Jsou dny, kdy si nepřipadám
11.09.2024
Své běžné dny přelétávám běžnými povinnostmi. Chodím vydělávat, chodím nakupovat, chodím jíst a na záchod a spát. Pokud tohle člověk zvládá, aniž by ho to trápilo, aniž by se musel nutit, má se dobře. Ve smyslu spokojeného otroka. Musím se přiznat, že roli spokojeného otroka si rád sem tam střihnu, bo pak mám čas nemyslet a jen si lehnout a spát nebo čučet na film, nebo na lidi a nic netvořit. Ale poslední dny se cítím díky mírnému a stále se navracejícímu nachlazení, jednou z přemíry slunka a tepla (kdo by to byl řekl, ale i to umím), podruhé, jako tyto dny, kdy nastupuje podzim, z nastuzení. Bo pondělí jsem podcenil a stál v dešti a v kraťasech čekajíc na kolegu, až mne odveze.
A když jsem nastuzen, jsem znechucen, oslaben a ublížen. Jak říká kamarád: žena, co nerodila, nemůže chápat, jak je klukovi, když je nachlazen. A k té mé oslabené mohoucnosti se zhusta přidává i pochybnost o mém dosavadním konání a cestě a co hůř, nastupuje obava z toho, že až se mi udělá dobře a budu silný a mohoucí, zase spadnu do role spokojeného otroka. Jako by ta nemohoucnost z nachlazení strhávala z očí šupinky a nechal nahlédnou do těch dní, o kterých si myslíme, že byly dobré.
Víc mne ale znepokojuje jiná věc a to už drahnou dobu. Jak poctivě (od prvního dílu až teď do doby pobělohorské) sleduji audioknihu Toulky českou minulostí, tak se poprvé v životě seznamuji s osobnostmi naší minulosti, jako byl Boleslav, Vojtěch, Václav, naši Přemyslovci vůbec, nebo úhlavními osobami, jako například Valdštějn, Jan Ámos Komenský či českými Stavy naší minulosti, či následně s Habsburky, pomalu ale docela jistě mne přepadá myšlenka, že můj světonázor je sice spravedlivý a hezký a malebný, ale jaksi, přiznejme si, na hovno. Bo všichni ti lidé (krom naivního a zoufalého Komenského), kteří se měli dobře, tedy měli prachy a měli jich tolik, že neměli starosti, nebyli spokojenými otroky, byli vlastně hajzlíkové. Podváděli, lhali, obraceli se ve víře, když bylo potřeba, ba dokonce vraždili.
No pořád si zatím myslím, že pokud se cítím nespokojen a otrokem, je to především moje vina. Jen vyvázat se z toho, polepšit si, k tomu vede víc cest. Některé těžší, jiné snazší. Jak ale studuji tu naší historii, připadá mi, že naši slavní předci si volili povětšinou tu snazší a přímou cestu ke spokojenému, bohatému životu. A ještě a navíc - píše se o nich v dějinách. Pochybuji, že o mne, coby "jindru_hojerovi", se někdy psát bude.
.
Tuhle ráno jsem pil před domem kávu a zrovna vyšel jeden ze sousedů, držel také kávu a pozdravili jsme se. Položil si hrníček s kávou vedle mého hrníčku, odemkl si auto a začal do něj cpát tašku. Pak se vrátil a začal hudrat na dopravu v městě i za ním a na řidiče, jak jsou nepozorní a drzí a neochotní. Chvíli jsem ho poslouchal a pak mu říkám..tohle já už si vyřešil. A jak, ptal se. Já na to: mám náklaďák, jsem velkej, tak si lidi dávají pozor. O to větší pozor si dávají, když mne vidí za volantem. Starej řidič a má klobouk! To bude ňákej idiot z Mělníka. A tak si radši drží odstup.
Oba jsme se zasmáli a s úsměvem šli oba otročit. Tedy, já se v té chvíli necejtil jako otrok, ale jako Franky Dlouhán....