Otoč tvář
20.04.2025
Pomalu, ale vytrvale a statečně se prokousávám Toulkami české minulosti. Momentálně se nacházím kolem roku 1880 a konkrétně čtu pojednání o sochaři Myslbekovi. Když pomyslím, že jsem se do toho seriálu pustil hlavně kvůli dynastii Přemyslovců, protože jsem kolem sebe narážel na nesrovnalosti v mých vědomostech, dostal jsem se přes tenhle rod knížat, přes Habsburky (v jejichž čase se stále nacházím) dost daleko. Ty jednotlivé díly jsou - až na výjimky - pro mne velmi zajímavě psané a zajímavě přednášené (audiokniha). A leckdy, tak jako před pár dny, narazím na myšlenky význačných osobností naší minulosti (i když to leckdy nebyli právě Češi).
Tak například Bernard Bolzano - matematik a kněz, jeho život byl vlastně velmi turbulentní. Údajně bylo jeho životním mottem:
"Žít šťastně a druhé oblažovat". Jako zkratka, jako motto se mi to zdá velmi šťastné, méně už "prováditelné". Buď už proto, že se nám ne vždy daří žít život šťastně (a motto samo nemluví o nějakých kompromisech - nebo si je asi neumím představit bez toho, aby motto nepřestalo platit), nebo proto že oblažovat druhé nebývá zrovna snadné. V každém případě mi tahle myšlenka nejlíp pasuje k mému pojetí světa.
Jiné motto a už nevím, kde jsem ho slyšel, jen rychle zapsal - "Otoč tvář ke slunci a stíny padnou za Tebe." Tak tohle mne fakt pobavilo, neboť způsobů jeho výkladu je hned několik. Ten první, který mne napadl a jistě to nebyl záměr autora - meteorologický. Stojím-li tváří ke slunci, jasně, že stíny jsou za mnou, minimálně ty moje. Ten druhý byl spíš kriminologický - jasná poučka, že mám stát tváří ke slunci a ten, který od slunce přichází, moje stíny nevidí. Což se může hodit. No já vím, myšleno to bylo jinak. Ale nedalo mi to. Protože se mi to motto až tak nezamlouvá, páchne mi skrýváním, odsouváním, prokrastinací.
Co mne ale vnitřně popudilo, to byl můj neřešitelný problém čerstvého chleba.
Jedno z mých velmi oblíbených jídel je čestvě uvařená hovězí polévka s většími kusy masa, zeleniny, nudlemi a kusem co nejčerstvějšího chleba. Stalo se mi tuhle, že jsem nakoupil vše potřebné a už se těšil na dobrotu, když tu mi vytanulo na mysli, že sice doma chleba mám, ale už je druhý den starý. To mne rozladilo, neboť - věř nebo nevěř - rozdíl mezi dvoudenním a čerstvým chlebem tu je a postarší chleba dokáže požitek z čerstvě uvařené voňavé a silné hovězí polévky docela pokazit. Přinejmenším teda mně. Sunouc se domů jsem přemýšlel, jestli mám být tak marnivý a koupit čtvrtku čerstvého chleba a vystavit se tak peklu za to, že plýtvám, anebo mám skousnout to, že ten podvečerní požitek prostě nebude top záležitost. Pokud bych to skousl, tak si neužiji a stejně druhý den musím koupit chléb nový. A když ho koupím ale teď, tak si sice užiju, ale dvoudenní chleba se stane třídenním a to je tedy na prd. Ještě mne napadlo, že bych maso na polévku dal na mrazák, zeleninu do lednice, počkal den dva, až dvoudenní chleba spotřebuji a pak teprve si polévku uvařím. Ale čekat jeden den, dva na to, až si užiju? Začal jsem být nešťastný, což, dle uvedeného motta, není zrovna výhoda pro druhé, bo je bych nemohl oblažovat. A tak jsem obrátil tvář ke slunci, koupil čerstvý chleba a stíny byly za mnou, horká, kouřící a voňavá polévka přede mnou.