Asertivita
08.12.2024
Jedna z věcí, které mne trápí je, že neumím velet. Důvodem toho, že neumím velet je v tom, že jsem lidumil, nemám rád konflikty a mám za to, že jsme všichni v našem západokřesťanském regionu tak nějak stejně vzdělaní, tak nějak stejně empatičtí a tak nějak podobně soudní. Vím, že to není úplná pravda, ale ta představa toho mi usnadňuje život v tom, že nemusím mezi lidmi neustále šplhat nebo klesat na jiný levl. Jenže ve chvíli, kdy člověk velí, klesat nesmí, naopak - musí prosazovat to, čemu věří i za cenu toho, že někomu sem tam šlápne na palec.
K téhle myšlence jsem došel po té, co jsem měl jeden sen, z kterého jsem se mírně vyděšenej probudil. Což se mi nestalo už dobrých osm let. Když jsem si pak přemýšlel, proč se mi to všechno zdálo, po chladnokrevné sborce a rozborce jsem došel k závěru, že mám takořka psychosomatický problém. "Somatický" proto, že jsem kluk. V tom snu šlo o zrazenou důvěru, zkrátka o tom, že mi každý, s kým se potkám, čůrá na záda. A to hlavně proto - což byl merit toho snu a poznání z něj - že se ke každému chovám jako k sobě rovnému (což je chyba v obou směrech). Ne že bych byl cíťa, to asi fakt nejsem, jde o to, že mi to komplikuje práci a život.
Vím, je těžké člověku říct do očí, co si myslíme, když něco sděluje/dělá/chce - což je právě jeden z mých problémů. A tak mi došlo, že se věci a moje pocity nezmění, pokud nezměním nejprve sebe. Budu víc asertivní - v mém pojetí eufemizmus pro vymezování se bez pardonu.