Divnej den - All we have is now

Dnes se mi děly věci. Hned ráno jsem ztratil svazek klíčů od domu, bytu, kanceláře. Vyrazil jsem totiž k větvím nakoupit a když jsem vycházel z kanclu, popadl jsem jiný svazek klíčů než ten, který jsem býval byl měl. Teprve před návratem jsem si toho všiml, že mi z kapsy kouká místo červené šňůrka modrá. No nazdar, pomyslel jsem si. Kolegové přijdou až za hodinu, budu stát před domem jak Teryna u fary. To jsem si ještě bláhově myslel, že ty klíče s červenou šňůrkou leží v kanclu na stole. Když asi po půlhodině přišel první kolega a já se dostal ke svému stolu, se zděšením jsem zjistil, že červená šňůrka je pryč. Náda. Nichts. Ničevo. Začal jsem lehce panikařit. Ale protože jsem již počasím a životem omšelý, rychle jsem ty pocity kolem žaludku a v hlavě a to zděšení a sled několika dystopických scénářů potlačil a začal jsem přemýšlet, kde všude jsem byl. A vylučovací metodou mi došlo, že jsem klíče nechal u větví. Což se i pak potvrdilo. Oddech jsem si. Dnešní porci zděšení jsem si už vybral..

"Denkste!" říkají Germáni (pravopisně korektně: Denkst du es!) Což v češtině znamená..to si jenom myslíš!.

Odpoledne mne jiný kolega vyhnal nakoupit materiál a přitom mne požádal o dva rohlíky. Bylo už pozdě a horko a začal jsem toho mít plný kecky. Ale jel jsem. Cestou zpět jsem se ještě ne zcela předpisově s náklaďáčkem stavěl u potravin, půl na chodníku, půl na silnici. Rychle jsem vyskočil, koupil rohlíky a když jsem se vracel, koukám, pod autem cosi leží. Hele..můj telefon pádlo. Zatanulo mi, že bych si toho nevšiml a už už se mi zase rozjížděly ty nápady, co by se bývalo bylo stalo, kdyby...

A tak jsem měl sice divnej den, ale se šťastným koncem. Tedy, ještě nejsem v posteli, že ...