Ujeté myšlenky V. - All we have is now

Ano, ten titulek jsem si vypůjčil a modifikoval z filmu. Docela dobře popisuje to, co se někdy odehrává mezi námi kluky.

Poslední týden spolupracuji s jedním kolegou na jedné zakázce a protože za ní zodpovídám (je na ní přilepeno moje jméno, sakra už! :o), dost často vedeme (úplně zbytečné) diskuze o tom, co je ještě dostačující kvalita odvedené práce. Což mne nutí se snižovat o jeden, dva levly níže, protože pojem "dostačující kvalita odvedené práce" přímo koliduje s mým jiným pojmem: "to jsem dělal já!". Zkrátka se snažím práci ukončit až tehdy, když já mám pocit, že dobro. Že přesně tohle je jablkem sváru mezi dvěma kluky - to je víc než nasnadě.

A tak se zatnutými zuby opakuji kolegovi dost často: takhle ne, ne, znova prosím. Já skřípu zuby, že on ty nedostatky nevidí, on kroutí očima, cože zase máááám...a tak dělám svou část úkolu a ještě obíhám kontrolovat tu jeho.

Když ale popíjíme kávu, jsme na obědě, vedeme bohorovné a silácké řeči a jsme v pohodě (nejsme, radši bych se bavil o Pythonu verze 3.0). Prostě ctihodní bastardi.

.

Politikou se nezabývám (když někam něco píšu). Co mne ale hodně překvapilo a co hodně nalomilo mou náklonnost k prezidentu republiky Pavlovi - to bylo jeho podepsání zákona o TV poplatcích. Od té chvíle jsem začal pochybovat o jeho soudnosti, upřímnosti a čestnosti či informovanosti. Nemám Tv, jen internet a platit poplatky mi sice vadí a chápu to jako skrytou daň, ale platit prostě musím. Co mi na tom ale opravdu vadí je to, že dost často se na ČT stává, že místo některých filmů, pořadů, pohádek ČT vyvěsí na obrazovku sdělení, že k vysílání tohoto pořadu prostřednictvím internetu nemá TV licenci, práva. Cože to? A proč mám tedy platit plnou palbu? Tohle pokládám za čistokrevnou aroganci moci a proto nechápu, proč to prezident podepsal. Bude se to zdát malicherné - ale tohle asi bude důvod, proč ho příště nezvolím.

.

Když tak poslouchám lidi kolem sebe a jejich názory, stížnosti, mnohem méně radosti a hlavně to, když popisují, kdo za ten stav toho všeho může, docela se děsím. Neděsím se toho, že soused si myslí, že má malý důchod kvůli vládě, neděsím se toho, že si lidé stěžují na drahotu a stejně ládují košíky miliony nesmyslů. Děsím se toho, že to vidím jen díky tomu, že si sem tam něco přečtu, jinde a jinak. A tak představa, že někdo jiný nejen, že si to přečte, ale že i to studuje, mne přivádí k šílenství z toho, co já všechno nevidím a mám neustále pocit, že kolem mne proplouvají informace, které jsou důležité a já o nich nemám ani tušení. Oproti těm, kteří čtou víc, studují, zajímají se.

.

Obecně vzato, děsí mne ta neskutečná hloupost kolem mne, kolem nás. A navíc to bývá hloupost, kterou nelze poučit o tom, že je hloupá. Ten nárůst hlouposti spočívá podle ne v několika věcech. jedna z nich jsou média a jejich clickbaitové bezobsahové zprávy. Nebo výpadek  čtení knih. Nebo státem podporované ořezávání spolkového žití. Ta další - to je výpadek, odstavení přirozeného výběru. Ctihodní bastardi - nás mnógo.

.

Když jsem byl mladší, zaregistroval jsem jednu videoreportáž z Indie, která mne opravdu pobouřila. Několikrát po sobě a v časových odstupech. Šlo o to, že se v nějakém indickém městečku vysypal náklaďák s něčím a kolem se seběhla místní chudina a začala náklad rozkrádat. Tedy pokoušela se, protože se hned objevil policejní oddíl, jehož členové měli bílé rukavice a dlouhé bíle hole a jakmile dorazili, začali do davu třískat hlava nehlava. Doslova. To mne pobouřilo. Říkal jsme si..co je tohle za lidskost, proč jen nenastoupil a z pozice autority nevytlačili dav jinam. Proč to násilí hned a z kraje. Pak tam byl ale i detailní záběr na pár chlapců z drancujícího davu, jak i přes to, že byli biti, dopadaly na ně dubové hole, se snažili z převráceného nákladu něco získat. Z obličeje jim to přímo čišelo. Začal jsem se na ty hole dívat jinak. Ten fakt, že existuje možnost, skupina lidí, s kterou nelze komunikovat jinak, je jednak děsivá, dvanak silně poznávací.

.

Jsem šťastný, že pocházím de facto z anglosaského prostoru tohoto období. Jsem rád tomu, že jsem se narodil v Čechách, že k mým předkům patří takové osobnosti, jako byl kníže Václav, Karel IV., Jungmann, Němcová, Dobrovský a jim podobní. Jsem v jejich duchu vychováván a slavím Vánoce, Velikonoce a vnitřně utajeně slunovraty.. Což mi poskytuje takové jistoty, jako že v TV nevidím popravu zahrabané ženy ukamenováním, nebo že nemusím několikrát denně rozvinovat kobereček. Také si ale umím představit, že na druhé straně řeky sedí mně podobný, co se ale narodil u Mekky, denně přirozeně sleduje ukamenovávání a rozbaluje kobereček a je šťastný, že není zahlcen spotřební společností, Woolmarty a jim podobnými a těší se na sedm panen. Kdo z nás dvou je ctihodnější bastard?

.

Čím jsem starší, tím více mám potíže nenazývat věci pravými jmény. Přesněji řečeno - spíš mi vadí "nepřesnost" popisu. Nedělám si totiž patent na pravost, pravdu. Snažím se vidět a říkat věci tak, jak vypadají, ne tak, jak by se chtělo, aby se zdály. Umím komunikovat s lidmi, co maskují, ale neumím si s nimi povídat. U některý mých "kolemjdoucích" je ta vlastnost maskování tak vžitá, že to ani jinak neumí. Jsou jak politici. Na jednoduchou otázku, která má jen dvě možné odpovědi a sice jen "Ano" nebo "Ne", poskytnou souvětí na jeden odstavec. To mne děsně brzdí a stávám se asertivním a pak tu jednoduchou odpověď vyžaduji explicitně a hle: oni to neumí, nevědí, nechtějí. A je jasno.