Už zase ... - All we have is now

Snažím se držet zpátky, ale tyhle malé ústrky se ve mně stohují, až jednou za čas propadnu marnosti a slabomyslnosti. Teď se mi to stalo u pumpy (správně: čerpací stanice). Chtěl jsem si totiž vyčistit zadní sklo u auta a tak jsem použil v kýbli s vodou odloženou stěrku s houbičkou. Sklo jsem houbičkou rozmatlal a pak jsem chtěl druhou stranou tem mišmaš setřít. Ale když jsem stěrku na sklo přiložil, kleplo to, jako když se dřívkem klepne na sklo. Prohlédl jsem si tedy tu stěrku, jestli na ní něco nelpí. Nelpělo, jen ten břit stěrky nebyl z gumy, ale z nějakého tvrdého plastu, co se zaoblenému sklu určitě nepřizpůsobí (pomyslel jsem si zkušeně kriticky). Ale zkusil jsem to. No na místo toho, aby stěrka stírala po celé její délce, stírala asi jen tak jeden centimetr široký proužek. Děs. Šmudlal jsem to tam asi dvě minuty, byl postříkaný od bláta a malomyslný.

To samé zažívám v domácnosti. A sice s utěrkami. Koupil jsem už několikátou sadu různého provedení. Ale zatím jsem nenarazil na nějakou, která by utřela pracovní stůl do suchy. Místo toho utěrkou roztírám tekutinu po desce a vytvořím tak tenký film, který se, pravda, do okolí vypaří dřív, než původní loužičky. No třeba to byl záměr výrobce. A tak schraňuji stará bavlněná trička, která pak stříhám na čtverce a používám je jako utěrky. ty koupené mám jen na okrasu, když je uklizeno, tak je složené položím na desku a pak to vypadá jak ze žurnálu. Na nic jiného se nehodí, jen jako modelky.