Máš rád Prahu? - All we have is now

Máš rád Prahu?

Narodil jsem se v maringotce u Vltavy v Bubenči. Údajně. Říkala mi to moje maminka a taky říkala, že můj prapradědeček byl Ital. Moje maminka měla občas rozvernou náladu a v takových chvílích jsem netušil, jestli to, co říká, myslí úplně vážně. Ale protože jsem k ní choval přirozený respekt, dlouho jsem tomu věřil, pak chvíli ne a teď zase ano (kvůli egu, samo). Nicméně.. křtěný jsem byl u sv. Matěje na Babě (Praha) a bydlel jako malý kluk na Petřinách, jedno z prvních pražských sídlišť. Pak jsem chvíli bydlel v Nuslích, v Michli, pak na Vinohradech, pak na Žižkově, chvíli ve Vršovicích, dokonce na Jižním městě, také v Dejvicích a pak zase na Žižkově. Pamatuji Prahu v době, kdy na ní ležel smog celé dny, omlácené domy, dřevěná a železná lešení na domech, kostelech a jiných památkách. Jako mlaďas jsem coby řidič probrázdil všechny myslitelné i nemyslitelné uličky matičky Prahy.

Ale když se na to kouknu zvětšovacím sklem, jsem vlastně pravobřežák. Vše, co leží na břehu levém, je mi víc cizí, víc podezřelé, víc nedoma. I když jsem tam bydlívával. Je to asi tím, že v mladých dobách jsem působil právě na Vinohradech a cítím se víc "vinohraďákem" než "žižkovákem".

Když jsem se po více než 20 letech do Prahy vrátil, nepoznával jsem ji. Jistě, místa, kde jsem působil ano, ale díky novým stavbám, hotelům, firmám a jejich sídlům, jsem se prostě přestal orientovat, kde přesně jsem, jak se dostanu do ulice, kterou hledám, protože, když jsem se zeptal, jak se dostanu tam, co dříve byla Salapika (hospoda, kam jsme chodili každou středu), bylo mi sděleno, že dva bloky za Cinemaxem...he? To je kde? Dřív takového nic nebylo. navíc Salapika už není, je z toho VZP. A to nemluvím o okrajích Prahy. Jak se dostanu do OBI? No musíš k Fashion Aréně a tam za ní..:o))). Trvalo mi to rok a půl, než jsem se naučil popisnému žargonu nynějších obyvatel. Styčné body jako Alfa, Semafor, Anežský kláštěr, Synagoga..nee.. dneska je to Fashion Arena, O2 Arena, Nagano Park....

Mám rád Prahu? Popíšu to asi jinak. Intenzivní vztah k městu jsem měl tuhle, když jsem zavítal do Broumova. Bylo nedělní dopoledne, sem tam se šoural člověk, z lavičky jsem viděl naproti cukrárnu, do které jsem se chystal a bylo mi fakt fajně. Snad to bylo tím klidem, snad to bylo tím, že tam nepatřím, snad to bylo tím, že na to město nemám vzpomínky, závazky a tomu podobné. Myslím.

V Praze mi bývá taky...tak nějak. Ale točí mne různé věci. Třeba hluk. Nebo nápisy na popelnicích v azbuce (papír, plast, sklo - azbukou). Vadí mi neskutečný, ale opravdu neskutečný přeliv cizinců. Jak Vietnamců, tak Rusů, tak Ukrajinců, tak Arabů. Jsou to přesně ty národy, které nemívají respekt k lidem, městu, budovám. Nemám vůbec žádné pocity, když jedu kolem základky, kam jsem chodil. Nemám ani trochu domácí pocity, když chodím kolem domů, kolem kterých jsem dřív chodil. Čiší z nich to, že něčemu patří. Ne někomu, ale něčemu. Praha dávno není o lidech, sousedech, kamarádech.

Praha je mi nejspíš městem, kde se jednoduše žije. Mohu se například kdykoliv zvednou ze židle a jít si koupit petržel, třeba. Ráno, večer, v noci.

Praha dávno není o bydlení, ale o přespávání.

Moji sousedstvo, se až na výjimky pravidelně obměňuje, protože dost bytů se tu krátkodobě pronajímá. Tak se stává, když piju kávu před kanclem, že v úterý vyjde z domu Rus, ve středu Arab, ve čtvrtek Rómka, co si na prahu plivne na chodník, jindy zase dva Italové...

Mám rád Prahu? To je zbytečná otázka. Jsem na ni hrdý, že je, že sem tááák nějak patřím. Ale klidně bych (s podobným pohodlím) bydlel kdykoliv jinde. Praha už mi není tím, co mi bývala, bývala-li mi někdy čím, vlastně.