Ticho v duši
18.05.2025
Někdy se cítím jak přehřátý papiňák, jindy jako vyčerpaný septik. Mezi těmito dvěma stavy osciluji poslední dobou a má to nepříjemný efekt. Když totiž nastane chvilka, že nic nemusím, když mám klid a hotovo, jistou pohodu, sednu si a přemýšlím, jakou povinnost bych si pro tu chvíli měl vymyslet, abych si nepřipadal zbytečný, abych udělal, stvořil něco, co by bylo k obrazu jen mému. Nebo po večerech, v těch chvílích, kdy se mi ještě nechce spát, nebo vím, že je prostě na mne brzy na spánek, že bych neusnul, pustím si nějaký film. A tuhle mne napadly dvě věci. Že mne nebaví koukat na díla druhých. Že bych měl objevovat sám za sebe.
Někdy se cítím jako přehřátý papiňák z toho, co se děje kolem mne, jak se ztrácí rozum, porozumění, soudnost. A jen čekám, kdy a jak překypím. Ten tlak způsobuje mou nepřirozenost (která, pravda, nemusí být zrovna skvělá). Stále pod tím tlakem hledám způsoby, jak se zachovat, jak se tvářit, jak zaujmout postoj.
Říkávám si - měl bys přepnout. A tak hledám způsoby, jak si odpočinout. Jak poodstoupit, vystoupit z toho běžného rumraje. Ale mám to potíž, jsem zjistil.
Tak třeba jeden ze způsobů, jak zrelaxovat je ten, že si lehnu do trávy na záda, obličej nastavím nebi, zhluboka se nadechnu a zhluboka vydechnu, jako bych ze sebe vyháněl všechny ty neduhy ducha. Je to skutečně neskonale hřejivý a uklidňující pocit, ležet na prohřáté půdě, kolem hlavy stébla trávy a lehký prohřátý vánek. Do té doby, než roztáhnu ruce a vedle není ona. To mám pak pocit, jako by se země pode mnou prohnula, jako by mne vsákla do sebe a já už nejsem.
Jiný ze způsobů, jak si vyčistit hlavu, je postavit se v horách na kopec a zjišťovat, jak malí a bezmocní jsme, jak ta nádhera existuje bez naší vůle sama o sobě a je jí naprosto jedno, jestli půjdem ráno do práce nebo ne. Stojím, nasávám očima a když se chci otočit a říct..ty..hele..není komu. Jako by najednou ta nádhera pozbyla nádhery.
.
V tom papiňáku svádím boje s okolím, se sebou samým, se svým světem. Bublá to tam, ingredience se snaží najít svou polohu v tom omezeném prostoru pod tlakem a mne to vážně přestává bavit. Obtěžuje mne to. Bere mi to víru a naději. Čas utíká a já mám z toho jen paniku. Jsem nepřirozený.
Klid v duši, přinejmenším v mém případě, nehrozí. Když si totiž všechno uklidím, vyřídím a zařídím a splním a všechno to smetí z duše vymetu, stejně tam zůstane ta židlička a na ní sedíš Ty. Jako ty hory, jako ta každý rok zelenající se tráva, jako všudypřítomný vánek kolem mých tváří.