Na vandru - All we have is now

Poslouchal jsem na Českém rozhlasu rozhovor o českém trampingu a jeho vlivu na archeologické pozůstatky v zemi (jako hlíně). V podstatě se tam řešily, pochopil-li jsem to, dva zásadní problémy. Jednak to, že si trempové staví různé přístřešky kde je napadne a zadruhé, že svým působením v přírodě poškozují archeologické památky. A že by se to mělo všechno nějak organizovat, dát tomu řád a kontrolu.

No nevím, jak je to s trampingem dnes, ale my jsme dřív jezdili ven víkend co víkend, uzdu na zádech, žracák vpředu a už se šlapalo. Nikdy jsme se nepovažovali ani za trempíky, už vůbec ne za čundráky, říkali jsme si vandráci. Bo jsme totiž vandrovali. Ťapali jsme od místa k místu, poznávali naší vlast a učili se žít dva, tři dny (a na velkém vandru i dní 14) v lese, neztratit se v divočině, neuříznout si prsty, nepodpálit les. Jezdili jsme od Ádru po Vihorlat, přes Fatru až na Rilu. A pořád usárnu na zádech, minimalistické vybavení, spali jsme ve strouhách nebo pod stromy a jen výjimečně, když jsme byli čtyři a hrozil déšť, jsme stavěli jehlan. Dávali jsme si pozor, abychom byli neviditelní, nenechali se chytit lesníkem nebo esenbákem, uměli jsme dělat skoro neviditelný oheň a vždycky, pokaždé, jsme se snažili, aby nikdo na tom místě nepoznal, že jsme tady byli. Vyráželi jsme víkend co víkend za lesy, vodou, potoky, loukami a cítili se děsně svobodní. Svobodní i v tom, že jsme de facto mohli kamkoliv, kam se nám zlíbilo. Nikdy jsme neměli potřebu stavět přístřešky, sruby, zakládat osadu, jezdit na potlachy. A když to přece jenom později přišlo, začal jsem jezdit sám.

Z mého pohledu je tramping o tom, že se trempuje. Tedy chodí, spí v lese nebo strouze, hezky na divoko. A to se fakt nikomu nepodaří ani organizovat, ani kontrolovat. A dobře tak.