Test kostry - All we have is now

Test kostry

Mám v předsíni pračku. Nad tou pračkou skříňku, která sahá skoro až ke stropu. Skoro proto, že se tam ještě na ní vejde lavor na vyprané prádlo. To místo pro ten lavor je logické a navíc - stejně bych ho neměl kam dát. A tak když vyperu, sundám lavor, do toho lavoru dám vyprané prádlo a mažu s tím k sušáku.

Tedy sundám - ten lavor je dnem vzhůru a jeho okraj je na skříňce tak vysoko, že se musím postavit na špičky a dvěma prstama zachytit rantl a snažit se, aby mi neslítl na hlavu. Skoro vždycky se to povede. Když se to nepovede, mám smůlu, protože předsíň je tak malá, že stejně není kam uskočit. K tomu ještě ta otevřená dvířka od pračky...tak když lavor padá, tak stojím v klidu, abych neponičil dvířka pračky, přivřené oči a čekám, kam lavor dopadne. Stalo se mi snad jen dvakrát.

Když sahám pro ten lavor a natahuji tělo jako na skřipci, cítím všechny šlachy a kosti v těle a úpím. Někdy to jde dobře, někdy, když jsem ne zrovna fit, se musím snažit a třeba i poposkočit. To pak poznám, že mám smrsklé tělo únavou nebo čím. Jasně, že bych mohl vytáhnout židličku, ale to trvá a zdržuje. Se seeeeehnout...popostoupiiiiit, vytáááááhnout židličkůůů, postaaaaaavit na míííísto, vyléééézt na níííííí a pak sundat lavor. Ale bez židličky to jde rychle..Nápon, poskok. smyk a au a je dole. Rozdíl? Asi 4 sekundy..a to už je sakra rozdíl.