O stavu Unie
01.01.2025
Snad nikdy dříve a tak intenzivně, tak jako v poslední době, jsem si neuvědomoval potřebu pohybovat se, komunikovat a sdílet s dušemi, které by mne dokázaly inspirovat a budit ve mne zvědavost a potřebu hledat. Mám vlastně takové jen dvě. Jedna z nich je pracovní, můj kolega, a nesmírně si vážím toho, že ho znám a že mohu s ním řešit pracovní úkoly. Je to jeden z mých záchytných bodů v těch šedivějších časech denní běhu a jakési síto hloupostí těch ostatních.
Co se týče mého vnitřního života, který se poslední roky odehrává pouze skrytě a který běží na úplně jiných úrovních a jiných sloupech mé integrity, tak v něm mám stále a pouze jen duši jednu, totiž Tebe, Pumí.. I když teď spíš dominuješ tomu mému niternému, lehce imaginárnímu světu, než tomu venkovnímu fyzikálnímu, jseš v pravdě právě jeden ten ze sloupů, na kterém rozkládám svou funkcionalitu. Tak, jak Tě teď poznávám z jiného směru, z jiného úhlu, za jiných podmínek, jak mám možnost sledovat Tvou upřímnost a snahu dostát svému jménu na všech možných (a někdy i nemožných) frontách, jak sleduji ten zápas, občas zůstávám v překvapení (úžas to není, umím predikovat), kolik toho dokážeš na sebe naložit a i když "jedeš" na 100%, i tehdy dokážeš různé nepředpokládané situace vybalancovat tak, aby dopadly. Tohle mi dává sílu a inspiraci některé moje nepříjemnosti a úkoly nezahazovat stranou a pokusit se je řešit. V tomhle jsi mou opravdovou inspirací. Mou Fee. A stále přemýšlím nad tím, jak já bych mohl přispět k tomu, abys mohla alespoň na chvilku z té rutiny uskočit a nadechnout se. Jak bych to mohl udělat tak, abys Ty neměla pocit, že mi to musíš oplatit. Tak mi na Tobě a na Tvém běhu záleží, bo je pro mne, pro mou víru, důležitý.
Jedna z věcí, která mne také přivádí k překvapení, že na pozadí Tebe začínám u sebe řešit, co je správný poměr mezi mými povinnostmi a mému vlastnímu životu. A co jsou a kde se vzaly ty povinnosti a jak kvalitní vedu svůj osobní život v reakci na okolí. Řeším, co si kdo o mne myslí, co pokládá za mou povinnost, ať už z jakéhokoliv důvodu, a nakolik si ten který dotyčný myslí, že to tak vnímám i já. V tomhle za Tebou těžce zaostávám a někdy mám pocit, že jsem jenom takový kolemjdoucí bez zájmu na těch podstatných věcech. Bude to tím, že - a teď to eufemicky opíšu, abych nemusel napsat, že jsem sobec - že kladu svou spokojenost a "dobrý technicko-psychický stav" za podmínku mého fungování. Když si tohle uvědomuji, neskonale hluboko se před Tebou skláním a zároveň se jistým způsobem stydím, bo mi dochází, že stále ještě po těch letech neznám Tvou "red line", za kterou už bys nešla.
i když.. jednu jsem možná loni zažil a já byl v úžasu. Tentokrát opravdovém úžasu. Poprvé jsem zažil, žes vzala zpět něco, cos vyslovila. To jsem zažil u Tebe poprvé po těch letech a ve mně to způsobilo takový požár a armagedon a to hned ze dvou důvodů. Jednak proto, že jsem už předem ve své nafoukanosti a egoismu tušil, že k tomu dojde a za druhé, že k tomu opravdu došlo. Tohle, u duše Tvé povahy, nátury a disciplíny, mne odrovnalo a já zase jednou po čase měl tu možnost si uvědomit, jaké duše se mohu dotýkat. Úžas!
Tak, jak šel čas, mívám pocit, že ten náš vztah se překlopil spíš do toho citového světa, ty prožitky jsou daleko sugestivnější, mají hutnější materii, bez nádechu bláhovosti a rozjaření. Není to až tak sexy, není to až tak rozradostněné, naplněné zajíkáním a těšením. Mohlo by se zdát, že je to jeden ze streamů vývoje. Možná, ale bez těch barev, rozdováděnosti, chlapecké a dívčí radosti ze světla, vzduchu, dálav, trávy, slunce a stínu - to je prostě o život. A myslím, že jsem teď já na řadě, abych tuhle vlajku držel a nevzdával to, nevzdával tu představu, že je to i tak možné, se v klidu nadechnout, zavřít oči a na rameni toho druhého pro jednou pustit všechno, co držíme na otěžích.
Miluji Tě. Stále pořád stejně.