Pohřeb - All we have is now

Zemřela mi teta. Bylo jí devadesát let a byla matkou mého bratrance. Tu tetu jsem nemusel potkávat. Vyhýbal jsem se setkání co to šlo. A když to nešlo, slušně jsem se přivítal. Tu tetu jsem nemusel proto, že ubližovala mé mamince. Ne fyzicky a ne zjevně, pěkně sofistikovaně, zákeřně. Byla to zlá a panovačná duše. Jednou, když byla u nás v cizině na návštěvě, krájela pro společný oběd papriky a rajčata na zeleninový salát. Byla ke všem zády a do stěny povídá..já to krájím na velké kousky, nevadí to? Já to ráda na velký, tak to udělám na velký. A bylo. Tuhle ministory mám v paměti dobrých dvacet let. Někdo by možná řekl, že je to ode mne malicherné, ale byl to krystalický projev její sebestředné povahy. Nezlobil jsem se za velké kousky paprik a rajčat, nezlobil jsem se ani na to, že jí bylo úplně jedno, co na to ostatní. Jen mne okouzlila ta situace toho čistého projevu povahy. No a tahle teta tedy zemřela a bratranec zůstal naprosto sám a tak jsem mu pomohl s organizací pohřbu coby taxikář a bratranec na telefonu, když mu bylo ouvej. Do organizace se vložila teta číslo dvě, povahou ne nepodobná tetě zemřelé a moje, tedy naše, sestřenice, psycholožka, co jí moc nerozumím. Tyhle dvě dámy se vložily do procesu pohřbívání. začly vybírat pohřební službu, rakev, projev, hudbu. A vždy se slovy..no já bych vybrala tohle, to je dobrý, to bych ti (bratrancovi) radila, to se používá hodně. A rakev tuhle a kytky tyhle....vybíraly to, co se jim zdálo přiměřené a co se jim líbilo a vždy s dovětkem...ale to si milý bratranče/synovče musíš rozhodnout ty. No na výběr moc neměl. Prostě si ho vodily na vodítku jak čoklíka. Já u toho seděl, srkal čaj (čaj proto, že tam pijou Jihlavanku) a jen zatínal rty, abych něco nepronesl.

Pár dní na to byl obřad a sešla se velká rodina. Přijeli jihočeši a východočeši a my pražáci. Udivilo mne, že věkový průměr rodiny je dost nízký a většina z rodiny byly holky.

Projev psala teta číslo dvě. Kdyby ho někdo neznalý poměrů a povah v rodině slyšel, musel by nabýt dojmu, že zesnulá byla výlupkem všem možných ctností. Vím, o mrtvých jen to dobré, ale jde to i jinak, distinguovaně, uhlazeně, ne tak do očí bijícím způsobem. Bo všechny kladné vlastnosti, které byly v projevu zesnulé přiřčeny, byly pravým opakem toho, čím teta byla, jak se projevovala, jak pojímala svět. Co hůř, autorka projevu tomu všemu kladnému smrtelně věřila.

Upřímně - nečekal jsem vůbec nic jiného. Jednak to nebylo moje první rodinné pohřební rodeo a na pohřbu jsem byl kvůli bratranci, kterého mám rád, trávil jsem s ním kus dětství, měli jsem společné hry a společné zájmy.

O to víc jsem se pak činil na pohřebním obědě a večírku. S pomocí synovce, kterého mám taky rád, bo je fakt šikovnej a má skvělýho syna a bratrance z jihočech, jsme rozproudili zábavu jak na Silvestra, vtípek stíhal vtípek a opět, kdyby zavítal neznalý situace, myslel by si, že je na párty. A nikdo nic proti tomu neměl, všichni byli rádi, že se nesmutní (jakoby, že...) a na závěr to rozčísly děvčata z jihočech, když zavelely k odchodu, že se chtějí ještě podívat do Ikey a pak je to domů do Písku daleko. A při loučení jsem naučil rodinku se objímat. No nejprve čučeli jak puci, ale pak všichni radostně a upřímně každý každého objal a fakt to byl vydařenej pohřeb. Veselý, se vzpomínkou a bez chmur.