Neustálý pocit nedokonalosti
22.12.2024
Už delší dobu, určitě tak dvacet let, se mou duší plíží latentní pocit nedokonalosti, nedovrbenosti a s tím spojenou nespokojeností. Jako bych za ta léta nemohl najít pro mne dokonalou polohu a místo v životě. A není to tak, že bych na to myslel, naopak, když něco dělám, jsem v práci, tak vnímám ten čas jaksi vyjmutý ze svého bytí. To teprve pak, když jsem sám se sebou, nebo usínám, cítím ten tlak v břiše, který mi neustále říká, že sice dýchám, ale něco je ne tak, jak bych chtěl, jak bych byl spokojený, v klidu a míru usínal a těšil se na další den. A není to ani tak, že bych se na ten další den netěšil, neupadám do té tristní a zoufalé polohy, kdy si říkám - zítra to zase bude stejný. Ne, naděje mne ještě neopustila, ale ten následující den je nakonec velmi podobný tomu, co jsem žil včera. A tohle zjištění mi zasazuje hlubokou ránu do mého bytí zítřka. Proč tomu tak je?
Kdybych si měl vzpomenout, kdy naposledy jsem byl v jednom kuse spokojený, radostný a nadšený z každého dne, musel bych se vrátit zpět v čase. A sice hodně daleko. Byla to doba, kdy jsem zaprvé byl mladší (ale to není ten důvod) a za druhé - neměl jsem opravdové starosti. Staral jsem se sám o sebe, o svoje zájmy a záliby, plánoval víkend co víkend dobrodružství. Nebylo rána, co jsem se netěšil na den, i když i tehdy byla protivenství, co mi házela klacky pod nohy. Ale ta moje tehdejší nespoutanost mi pomáhala i to zvládat a těšit se. Pak jsem se rychle oženil a vlastně i rychle rozvedl. Bylo to manželství s rádoby dominantní, ve své podstatě nedobrou a děsně hloupou osobou. Ale i tehdy jsem si nechal svou nespoutanost a nenechal jsem se uvázat různými klišé. A povinnosti, co z toho vznikaly, ty jsem bral jako samozřejmost a neměl jsem sebemenší pocit úrazu. Když jsem se pak s další nastávající přestěhoval do ciziny, byl jsem na sebe hrdej, že to dávám. Probudila se ve mne ta "trapperská a pionýrská" povaha a všechno, co se na nás tehdy tam valilo, jsem zvládal a bavilo mne to. Jen jsem jaksi začal zapadat do toho klišé, měli jsme najednou bílý dům se zahrádkou, psy, děti, každopáteční velkonákupy, silvestry a vánoce, dojíždění za příbuznýma a rodičema a jaksi to, něco, nevím co, ale bylo to veliké a dobrodružné, se jaksi vzdalovalo. Moje další žena nebyla vůbec zlá, naopak děsně hodná, vtipná, starostlivá. Jen byla nadmíru submisivní a v lidských vztazích jaksi neobratná. Nebyl to parťák. A navíc, když jsem přestal být tím trapperem z únavy a nechuti a přestalo se mi dařit, zjistil jsem, že jsem na všechno jaksi sám. Na ten neúspěch, na ty chyby, na ty následky. Necítil jsem se být uražen, na mezilidské vztahy jsem vycvičen a tak jsem si sbalil všech zbylých pár švestek a vrátil se domů. Sám, i když jsem nabízel spoluúčast, sice omezenou, ale spoluúčast. K tomu rozhodnutí přispělo i to, že jsem se tam, v cizině, stále cítil cize. Něco jako zahraniční delegát pro zájezdy.
Teď, když sedím tady doma v Čechách, netrpím nějakým syndromem neúspěchu nebo samoty. Co mne drtí, to jsem já sám, že si už nejsem motorem, kterým jsem býval. Když se ptám, čím to je, došlo mi, že jsem pozbyl naději, že potkám lidi, duše, s kterými si třeba sednu k pivu a budeme klábosit otevřeně. Otevřeně o všem, co nás napadne, bez toho, aby jeden druhého soudil nebo se mu pošklíbal nebo doma v tajnosti se radoval, že je přece jenom někdo, kdo je na tom hůř. A takových potkávám poslední dobou mnoho. Možná je potkávám proto, že umím česky a rozumím tomu, co povídají. To v cizině nebylo až tak jednoduché.
A tak ta současná doba, v které se nacházím, s tou nespokojeností a nedovrbeností, je následkem toho, že jsem ztratil víru v radostný život. A je také příčinou toho, že ve všem, co bych chtěl nebo dělám, vidím spoustu překážek, které je třeba rozvážit. Což jsem dřív nedělal a bezhlavě se vrhal do všeho, do čeho jsem měl chuť. No vypadá to, že hledám smysl bytí. Ne, to asi fakt nedělám. Jsem rád na světě a jsem rád za každé ráno. Jen prostě vidím kolem sebe a na sobě tolik nedokonalostí, lží a bezpráví, že nevím, kam se svou zjitřenou duší, prahnoucí po strhujícím, vrtnout.
No nakonec je to vždycky tak, každý strůjce svého štěstí. Bez debat.