Na duši, na srdci. Na jazyku?
15.8.2024
Už dlouho jsem nezažíval podobný pocit. Pocit o blbosti. Vždycky totiž, když myslím, že je něco blbost, tak buď to řeknu, nebo se kousnu do rtu a snažím se té blbosti vyhýbat. No ale nejsem blbej a chápu, že něco, co považuju za blbost, může mít pro někoho jiný význam. Přesto ale, pro mne to blbostí zůstává. A protože to "nechápu", vyhýbám se.
Ten fenomén, co už dobře půl roku zažívám, ten nezvládám a řeším ho když ne denně, tak ob den určitě. Ta blbost s pro někoho jiným významem cítím jako hloupost nesmírnou, kterou bytostně nemohu přijmout. Možná, že nemám (pro mne možná kritcký) dostatečný input.
Je to první blbost, které se nemohu vyhnou a mám, když ne denně, tak ob den určitě, nutkání do toho všeho vstoupit, převzít iniciativu, přesunout tu podstatu blbosti do jiných měřítek a parametrů, aby se nakonec zjistilo, že ta blbost není blbostí, třeba jen bolestí, o to větší, že ta blbost je fosilizovaná.
Mám hafo věcí na srdci, mám pořád tu stejnou na duši, jen z jazyka to radši kartáčkem na zuby seškrabávám, protože cítím, že kdybych já byl ten, co přesune, byl by to nátlak. Umím to, ale nechci. A tak jsem fakt na čekané. A mám za to, že za nás oba.
Myslím, že se nemýlím, leda bych byl už moc chudej duchem.
:o)