Shora dolů - All we have is now

Shora dolů

Koukám, koukám, už jsem tady skoro měsíc nebyl. Ne, že bych neměl zážitky a příběhy, o kterých bych nepřemýšlel a o kterých by nestálo něco napsat. Ale poslední dobou mám pocit, že se plavím po mořích, kterým bych dal dříve jméno něco jako "Mare inutile". Ale pak se zase vrátím na břehy jménem "hic sunt leones". Latina se mi zalíbila. Ano.

Ten marný pocit odstartovalo čtení (slyšení - šlo o audioknihu) životopisu Boženy Němcové. A o jejím díle "Babička". Už zamlada jsem si k tomuhle dílu držel odstup. Jednak to byla povinná četba (dodnes nechápu proč), jednak jsem později načetl pár (pravda - trochu zavádějících) poznatků z jiných pramenů a nakonec jsem asi čtyři večery věnoval naslouchání životního příběhu jejího a jejího manžela, jejich přátel a jejího okolí. A musím s podivem přiznat, že ten prvotní pocit z knihy "Babička" se mi po čtyřiceti letech tak nějak potvrdil.

Zarážející na tom všem je, jak v rozporu jsou prvotní informace o ní a jejím díle, které dostaneme ve škole (ověnčené aurou) s tím, co všechno Němcová musela za život řešit, čím trpěla, jak byla ponižována, jak skončila. Měla život nenaplněný radostí, díky tomu volila (nevím, jestli volila nebo byla vlečena) řešení, která by mnohý odsoudil.

A vůbec celé to oslavované obrozenecké hnutí devatenáctého století bylo - řekl bych - ke studování velmi vhodné. Společnost, která "dala" do pohybu celé to snažení o obrození - byli to podivné postavičky, které, k mému překvapení (a neznalosti materie), mluvili německy a latinsky, dost často původně obrozenci nebyli, někteří dokonce i podváděli. A zatím vším pohybem a změnou, možností se vyjádřit a publikovat a ovlivňovat stály - tak jako dneska - peníze. To platí právě o Boženě Němcové asi nejvíc. Prostě a zkrátka, obrozenecké hnutí jsem od podzimka začal objevovat, pak se začal děsit, pak se pošklebovat, abych se na konec dostal spíš na tu věcnou kolej a k postoji, který jsem měl a mívám k podobným věcem. To "studium" téhle výseče našich dějin, ty poznatky a dojmy, jsou pro mne sakra přenositelné a použitelné i v jiných událostech, které mne potkávají.

Tak třeba ta s Trumpem. Do konce voleb jsem si říkal, snad ti amíci mají rozum a nezvolí ho, kašpara s přehazovačkou. A dneska? Dneska se bavím tím, jak víří hladinu, dělá vlny a co mne překvapuje nejvíc - že de facto jede v módu Darwinovy teorie o evolučním vývoji. Tedy pro mne ve zkratce - přežije ten silnější, ten, který ví, co mu přežití zajistí. Když bych si na širokoúhlé plátno na jednu stranu (třeba pravou) projektoval Trumpa a v opozici na straně druhé (třeba levou) nechal promítat obrázky naše politické zástupce, včetně těch z Brusele, ten obraz by mne vyděsil. Vyděsil by mne, kdybych koukal víc vlevo, děsí mne, když koukám vpravo. A kdybych se měl k tomu obrazu postavit, mimoděk bych stál vpravo. Natolik mne ta impotentní levá strana děsí.

Tyhle dva příklady jsou zářným příkladem toho, jak se děje něco, o čem si nemám s kým povídat. Navíc, ty moje postřehy mi přijdou blíž k podstatě a nevycházím z údivu, že mnoho mých kolemjdoucích to nevidí podobně. Nejde mi o podrobnosti, o zákruty nebo vodopády dějin nebo lidského života. Jde mi o to, že se tak nějak zapomíná, že voda teče shora dolů.

Tenhle stav a povědomí má ale jednu děsnou nevýhodu. Tím pocitem, že člověk už leccos zažil a že leccos dokáže predikovat, se ztrácí ta úžasná možnost objevovat a hlavně - konat skvělé činy. Nemluvě o sdílení toho všeho s okolím. Schopnost objevovat a sdílet je myslím jeden z pilířů vnitřní vyrovnanosti, pokory a chuti žít (takhle) dál.

No samozřejmě, že mne drtí realita má dáti/dal a tyhle všechny úvahy o lidské podstatě a životě a duši vezmou za své, když umřu hladem nebo žízní, na chudobu. Tak, jako Božena Němcová. S tím rozdílem, že ona zanechala výjimečné dílo (nebo dílo, které bylo výjimečně vyzdvihováno), které nám přibližuje, jak ona by viděla krásný a barevný život na všech našich Bělidlech, kdyby tu moc měla. Myslím, že náš spokojený život, byť i v chudobě, záleží na několika věcech, dvě z nich bych chtěl stejně, jak obrozenci Babičku, vyzdvihnout. Jedna z nich je sebedůvěra a sebeúcta. Sebedůvěru asi nejspíš získáme studiem - věd a života a sebeúctu přesvědčením, že jsme nepřekročili naše červené linie. A stále se myšlenkami nacházím v starobylém Řecku, anglosaské části Evropy a na Bělidle Boženy Němcové - nicméně! S postupem času si ale uvědomuji jedno. Ačkoliv jsem de facto nihilistický introvert, vnímám tu spojenou nádobu mého stavu mé duše a stavem (ano, vnímajícího) okolí. Totiž ten předpoklad, že okolí nebude v cajku, když já sám nejsem, je dost velký a opodstatněný.

Ta druhá věc, o které bych vlastně jako nihilistický introvert neměl vůbec uvažovat, je sdílení. Čehož je důkazem tahle dnešní snůška textů. Nemám to komu říct u stolečku přimáčklý k ramenům posluchače. Dobře, posluchačky. No. :o)

Tohle mi chybí, ale umím s tím žít. Ale ten pocit, že si s někým povídám, nebo jen vnímám jeho bytí, ten je nezástupnej. Kolikrát jsem přemýšlel, jestli něco podobného jsem míval i zamlada, nebo jestli bych to dokázal s kýmkoliv. No asi ne, mi došlo. Pro podobný pocit bezvýhradného sdílení (bezvýhradným myslím s plnou důvěrou a pochopením a když ne s pochopením, zrovna, tak s pochopením, že nechápu a zeptám se příště) je třeba právě ta sebedůvěra a sebeúcta a důvěra a úcta k druhému. Tohle se děsně těžce a děsně dlouze buduje. Někdy i léta. Anebo! Může se stát, že se to ví de facto okamžitě. Tenhle jev, tohle zazření důvěry a úcty, kdy je skoro okamžitě, po té, co si člověk uvědomí, že nesní a neblouzní, se zažívá asi jen párkrát v životě, ne-li jen jednou. Jako láska.

..

Rád studuji a poznávám nové věci. Překvapí mne třeba mnou objevený vodopád, nebo plody obsypaná třešeň. Rád poznávám cesty v krajině. Každá má svou historii a důvod, proč tu je. Rád se krčím, skoro až mysticky, pod horami, co ční skalnatě do výšek, tak jako před stromy. Možná jsou to věci obyčejné a časté, takže by člověk neměl být až tak překvapen. Ale jsem a bývám. Rád se vracím k věcem, o kterých jsem si myslel, že jsem je poznal a zjišťuji, že jsou i jiné úhly pohledu. Někdy dokonce jsem překvapen podrobnostmi a výkladem od ostatních toho, co jsem si jen v duši myslel, cítil. Zkrátka, v rámu těch mých názorů a někdy i předsudků to stále kolotá a přibývají nové poznatky. Ale mám pocit, že všechno, co jsem kdy zažil a ještě zažiji, se dá předpokládat. Protože stále zatím ještě platí, že voda teče shora dolů a já mám potřebu milovat a být milován. Tu a tou jedinou.