by že forward - All we have is now

by že forward

Za měsíc jsou Vánoce. Už zase. Mne napadlo dneska ráno. Čas mi neuvěřitelně letí a já mám pocit, že sice nestojím na místě, toho bych si asi všiml, spíš se točím v kruhu. Pořád dokola a pořád to samé. Vánoce, Velikonoce, dálniční známka, parkovné, pojištění ... no, pěkně se mi to smrsklo. Dostalo se mi pozvání ke svátečnímu stolu od tety. Tety, s kterou když prohodím tři slova, jsme ve sporu. Naštvalo mne to, to pozvání. Jednak kvůli tomu, od koho přišlo a dvanak, že jsem si neuměl představit, že trávím svátky někde, kde se necítím volně a upřímně. A třinak, že ty svátky, které v podstatě tak, jak je vnímají jiní, nevnímám já, bych netrávil v tichu a tak trochu v rozjímání.

Umřel nám člen rodiny a zase se rozjely ty přetvářky a upozaděné úmysly zbylých členů rodiny. Se zemřelými členy rodiny mám podivný vztah. Jsem toho názoru, že pokud ti zemřelí pro nás nemohli udělat něco za života - mám na mysli nás popostrčit, svou přítomností ponaučit nebo stvořit příjemné a nezapomenutelné chvíle, je třeba se s nimi rozloučit. Krátce a definitivně. Jedinou výjimkou v tomhle případě je moje maminka. Tu si nosím v srdci tím způsobem, že kdykoliv mám na něco reagovat, mimovolně a bez vlastního přičinění na tu situaci mrknu i jejíma očima, představím si její reakci a to na mne působí. Myslím na ní často.

I otce jsem pohřbil tak, jak se mu slušelo. Krátce a definitivně. Úctu jsem mu nad hrobem prokázal a tím byl definitivně pro mne mrtvý.

Umřelý člen rodiny byla moje teta a byl to zlý člověk. S úsměvem na rtech, s kudlou za zády. Zbyl po ní syn, bratranec, který celý život žil vedle ní a je tím pádem duševně zdevastovaný, naprosto dezorientovaný a zbylá rodina si ho vodí na vodítku. Což mne děsně štve, protože má dobré srdce, je ale hloupej. A koukám se na to a vidím, že mu pomoci nemohu. Je to jako snažit se vrátit tvaroh do mlíka.

Nikdo z mé širší rodiny z matčiny strany neodpovídá "mým standardům dobré duše" a tak se snažím vyhýbat kontaktům, abych předešel konfliktům. Myslel jsem si, že si toho širší rodina všimla, proto mne to pozvání na Vánoce tak vytočilo.

To všechno jsou jakési provozní problémy života s okolím. Co mne opravdu štve nejvíc, to jsem samozřejmě já sám. Mám tolik restů a tolik nedostatků a příležitostí, které nevyužívám, že jsem se tuhle jednou ve dvě ráno vzbudil děsem. Děsem, že přede mnou stojí stále to samé, stále ten stejný kolotoč a já se skoro zpocený posadil v posteli a držel se za hlavu a urputně přemýšlel, co budu dělat, co mám dělat, abych měl pocit, že žiju podle svých představ a podle svých pravidel. Prostě jenom přežívám a moje deficity se ve všech oborech jenom prohlubují. To bylo asi to, co mne tuhle v noci vyděsilo.

Jiná věc, co mne vyděsila, bylo zjištění, že se přizpůsobuji něčemu, co mi není vlastní a to jenom proto, abych se pohyboval ve standardech, kterým rozumí ostatní. Tak například telefon. Mám za to, že když mi někdo volá, něco potřebuje, jako vážně něco potřebuje. Jenže jsou lidé (v práci), kteří občas neví co  a zavolají, aby poklábosili. Jednou, dvakrát - dobrá. Mám ale spolupracovníka, kterého, když ho to popadne, je schopen za den volat sedmkrát a sdělovat mi jeho postřehy. Prvně jsem to řešil tak, že jsem telefon nechal zvonit, až ho to přestalo bavit. Pak, když to drnčení rušilo, jsem vypínal zvuk. S postupující drzostí jsem hovor odmítnul. Když ani to nezabralo, hovor jsem přijal a když se kolega ozval se svým sdělením, normálně a česky jsem ho poslal do háje. Až mne to překvapilo, jak jsem hrubej. Kupodivu (jedna z věcí, co nechápu), se dotyčný neurazil.

Jiný případ mé přiostřené nálady posledních měsíců byl případ, kdy jsem šéfa jedné naší dodavatelské firmy, po té, co mi do auta nevybíravě volal stížnost a vyhrožoval, jsem před jeho kolegy seřval nevybíravě tak, že jeho kolegové ode mne dva kroky poodstoupili. A hned na to jsem s ním věcně začal probírat jiný problém a on - opět kupodivu - se věcně přidal. Fakt občas zírám, čeho všeho jsou lidé schopní. Nicméně moje reakce, co šla z přesvědčení a zevnitř, mne překvapila. Dřív bych tu story přešel, teď prostě mně z nevysvětlitelných důvodů ne e. Což mne na mně překvapuje, dokonce děsí.

Ty chvilky bezstarostnosti, radosti a nadšení mívám ale také. Mívám je ve dvou polohách. Jednou, když jsem fyzicky a psychicky v pohodě a uvědomím si, kde a jak jsem a co mám za možnosti. Že vlastně cokoliv, čeho bych chtěl dosáhnou a co bych chtěl, mohu a sice jen díky sobě a svému přičinění. A dvanak, když někde stojím mezi lesy na skále a koukám do okolí, vánek vane, je teplo a nemám hlad nebo žížeň :o). Jenže ten pocit radosti a bezstarostnosti má pár drobných trhlin, už to není ta mladická bezstarostnost. Už to není ála "vono nějak bude", alebrž ála "koukej, aby nějak bylo".

Když jsem tuhle kdysi vyrazil do kraje na celodenní výlet a viděl, co vidět chtěl a k tomu ještě něco navíc a stál jsem mezi lesy na skále, řekl jsem si: no, hezký. Ale ta bujarost a skotačivost v duši, to zajíkání krásou z objevování... se sice jaksi konalo, ale nemlátilo to se mnou o zem. Tak jako dřív.

Mám v duši brajgl a tak místo novoročních předsevzetí si tentokrát uvědomuji potřebu a nutnost si v hlavě srovnat priority, fakt se vrátit zpátky ke kořenům.

Z mých dosavadních zkušeností a postřehů si pomalu skládám novou bojovou linii, která se dá charakterizovat

následně: