Linka - All we have is now

Mám rád prostor. Mám rád prostor i v bytě a dávám přednost vzdušnosti a jednoduchosti. Proto nemám přeplněné poličky a zejména u kuchyňské linky mám rád, když je totálně prázdná, všechno uklizené v šuplíkách a poličkách. Totiž ten pocit, že člověk ráno vstane a na lince se povalují věci z večerního vaření, nedej bože i v dřezu, to mi ten načínající den dokáže zkazit. A i když ráno odcházím, poklidím po sobě.

Ale někdy, když se večer zvednu, že jdu spát a zjistím, že tuhle mám na lince hrneček od čaje nebo konvičku a pustím se do jejich mytí, maje opřenou hlavu o horní poličku, tak si říkám, jestli nejsem ve vleku. Ve vleku svých libůstek - i když asi v tomto případě bohulibých. Někdy si řeknu, no proč se na to nevyprdnu a nejdu rovnou spát, hrneček nebo konvička mi neuteče. No ale právě ten vlek libůstek mi nedá, představa, že bych se ráno probudil do "nepořádku", je horší, než večerní únava a chuť jít rovnou do peří. A tak to prostě bez reptání umyju a uklidím. Vždyť jde jen o čtvrthodinku.

No nejde jen o tu čtvrthodinku, jde někdy o ten vnitřní boj o udržení "integrity". Jenže se mi do toho plete jedno české přísloví... tisíckrát nic umořilo vola. Chci tím říct, že by člověk měl uvažovat o svých vnitřních démonech, libůstkách a návycích, pocitech povinností a tomu podobném. Čímž nechci adorovat anarchii. I když - ta má někdy taky něco do sebe. :o)

No už tahle úvaha je jistá libůstka, ale nemohu si pomoc. Hledání souvislostí a paralel mne provází celý život a leckdy mi to usnadnilo žití. Někdy zase, jak vidno, bere energii a čas. :o)