Omylem top - All we have is now

Myslel jsem to jednoduše. Projedu se Jizerkou, něco nafotím a pojedu zase pryč. Na Jizerku (jako takovou) jsem nedojel, protože zákaz vjezdu mastňákům. Rozladěn jsem zanechal auto na parkovišti před Jizerkou a vyrazil jejím směrem pěšky, obtěžkán foťákem. Pak jsem si našel odbočku po žluté, která vedla traverzou a skýtala nádherné výhledy na Jizerku a já fotil jak utrženej z řetězu.

Od auta jsem byl asi tak necelý kilometr a tak jsem z hrdosti udělal tu chybu, že jsem šel dál a narazil na další odbočku, která vedla přes kopec Bukovec obloukem zpět k parkovišti. Už ten nástup mne měl varovat. Ale hrdost je hrdost, tak jsem to nevzdal.

Ta potíž s tím kopcem byla ta, že jsem zjistil, jak moc jsem v háji. Co se ťapání týče. Tak moc, že se k fyzickému hroucení začalo přidávat i psychické. Šel jsem pindianským krokem. Dvacet nádechů chůze, dvacet nádechů odpočinek, maskovaný divokým focením. Až nahoře, zpocený jak dveře od chlíva, jsem zjistil, že jsem 10 050 dcm nad mořem. Hrdost mne pojala znovu. Poprvé v životě jsem udělal selfie foťákem, z hrdosti.

No cesta dolů byla daleko horší, prudší a samý schody. Vysoké schody. Občas kamenivo a v mých lehkých vycházkových teniskách to bylo o kotníky. Potkal jsem mladý pár. Oba měli krosny na zádech a nahoře ještě karimatky se spacáky. Upřímně, zcela od srdce jsem je litoval. Tak moc, že jsem je politoval hlasitě a slečna se tomu zasmála (nebo spíš mně). Pustili mne, uvolnili cestičku, bo byla fakt úzká, se slovy..jen pojďtě, my vás rádi pustíme. Tak té dobrosrdečnosti jsem se zase zasmál já, protože bylo evidentní, že si potřebují odpočinout. A mladík, vida, že já vím, dodal: no dolů to bude lepší. Tak nevím, jednak ještě nebyli nahoře a netušili, na rozdíl ode mne, co je ještě k vrcholu čeká a dvanak, dolů je to taky blbé, hlavně s bagáží. Popřál jsem jim hodně sil, opět zcela upřímně.

No na vzdálenost to nebylo nic moc, ale byl jsem fakt  vyhotovenej. Ale hrdej.

Musí se bejt hotovej, když se chce být hrdej?

Jako pořád, he?