Den v cajku - aneb proč mám tuhle mrtvou schránku
16.6.2024
Jeli jsme tuhle spolu s bossem kamsi za město a cestou jsme míjeli autopůjčovnu Sixt. A říkám bosovi: Vždycky, když potkám auto od Sixt nebo Duvenbeck, mám pocit, že den je v cajku. Boss se zeptal: A důvod? A já mu popravdě řekl, že nevím. Kupodivu se dál neptal, je to jeden z mála lidí, co vnímá.
A ono je to tak. Kdysi, když jsem brázdil německé dálnice, často jsem tyhle auta potkával a pro mne to bylo znamení, že se svět pořád točí dál směrem, který znám. Od té doby mám dobrý pocit, když je potkám. Prostě je to o tom, že cítíme bezpečněji, když se pohybujeme v prostředí, které je nám známé, myslím. Pohybujeme se a odpočíváme.
A takhle to mám i s lidmi. Mám rád, když vím, jak se lidé zachovají, když nastane situace. Nebo naopak, když se nic neděje. Totiž pohybovat se a být neustále ve střehu, to unavuje a vede to k chybám. Proto radši klídek. Nedělám pak chyby.
Jenže s lidma je to potíž, lépe řečeno, asi se mnou je to potíž. To mne napadlo, když jsem nad ránem ve spánku máchnul rukou, uhodil se o poličku a shodil lahvičku se zbytkem kosmetického oleje, který jsem dostal od své lásky. Aby mi byla na blízku. Najednou jsem byl rozladěn a už jsem neusnul. Začlo se mi hlavou honit, proč tohle zrovna teď ještě mám, když už mi teď není na blízku ani trochu. A kolik toho vlastně mám, co mi mělo sprostředkovat blízkost? Olejíček jsem si odškrt. Na okně beruška, kterou sama vytvořila, darovaná plastika žirafy (to byl pošťuch :o), její vlasy v krabičce, nějaké svíčky, pokojovou kytku, dřevěný nůž na máslo, škrabku, kterou jsem nikdy nepoužil. A její, několik let zatajované telefonní číslo, kterého se mi dostalo a dobrovolně a z vlastní vůle teprve nedávno. Proč tohle všechno vlastně ještě mám, jsem se ptal sám sebe.
Pár dní jsem nad tím přemýšlel a snažil jsem se zjistit, jestli jsem zkroušený zoufalec na čekané, nebo jestli to mám všechno v držení proto, že je to součástí mé historie. Mé cesty.
V každém případě je to jakési memento, připomenutí, když se na ty věci podívám, že ten den není v cajku. Jen se občas sám sebe ptám, jestli je ona tak ledově disciplinovaná, že má dny v cajku, nebo jestli je to tím, že všechny ty artefakty týkající se té cesty prostě vymetla a konečně se na to nemusí koukat.
A zeptat se? Hm...kdysi, je to už milion let, jsem se miloval s dívkou a došlo na orál. Když pak došlo na tu pověstnou cigaretu poté, s mírným udivením se mne zeptala, proč jsem ji při tom nedržel za hlavu, že to tak dělaj všichni. No, to je právě to, co já nechci. Radši nechám volno projevu. Způsobům a chtíčům. Lidé se tak lépe poznají a od té doby se toho držím (nejen při felaci).
A proto se i neptám. Nenutím odpovídat. Jak jsem už kolikrát říkal, položená otázka je vlastně odpověď a já chci zanechat volnost pohybům, způsobům, chtíčům. A proto mám i tuhle mrtvou schránku. Která je poslední dobou mrtvější než přejetá straka.