Jsem pohlazen a přesto v klidu
25.08.2024
Mám v duši pocit, který je vyjádřením zadostiučinění. Ten pocit, který je ve své podstatě ale i projevu naprosto loajální, se nedá vyřknout, protože by mohl znít namyšleně. A to nechci, protože tím prvotním (a posledním) pro to zadostiučinění byla víra v to, že znám. Musel jsem se k tomu pocitu prokousat svou horkou hlavou, uraženou ješitností, bolestí a zklamáním v tom, že jsem byl pozastaven (tak jsem to skutečně vnímal). Tři měsíce mi trvalo to prokousávání a hlavně zděšení, že snad není tou pravdou to, co jsem pokládal za "betonfest". No a další tři měsíce jsem uhrabával překopanou planetu, na které žiji a snažil jsem se to, co jde nad rámec toho "že znám", přijmout za naše. Ale ani na chvíli jsem si nemyslel, že některá svoje rozhodnutí děláme dobrovolně. To umím pochopit a nakonec jsem to i tak vzal. Situace, která je naše a nejméně pro polovinu toho svazku je to jednodušší a schůdnější řešení. A v tomhle oparu a mlze jsem se začal prokousávat do podzimu a hledal něco zástupného, co by upoutalo mou mysl. Ale že bych pustil, z duše vymazal - jak bych mohl kus života. Patří to ke mně.
A teď jsem byl pohlazen a kupodivu - jako by těch 6 měsíců nebylo, jako bych navázal na to, co bylo, jako by to bylo včera. A kupodivu, nejsem z domečku, jen mám ten pocit zadostiučinění, že jsem poznal. Že ty zkušenosti a z toho vyvozené znalosti snad fakt platí.
A ještě se dopustím jedné namyšlenosti (která je teda pro mne betonfest). Ať se děje cokoliv, ať se stane cokoliv, ať se to vyvine jakkoliv - už pod třešní jsem věděl, že je to "nafurt".
Už tehdy jsem věděl zcela přesně, úplně a čistě, co cítím. Nebylo jen zamilování, nebyla to jen láska, byl to i obdiv, úcta a pokora a nadšení z poznávání. Všech těhle šest citů mám v sobě dodnes, dodnes fungují, jsou naživu a mít je budu a měl i jako pozastavený.
A jsem v klidu - to jako bonus.