Jak zachránit svět
01.10.2024
Citát
Zní mi to, jako žes uvízla v bodě, kdy musíš opustit své ideály o spáse světa a smířit se s určitými limity. Soustředit se na své úspěchy.
- z knihy Erin Kinsleyová: Nalezený
Poměrně dlouho (asi 0,006 sec) jsem nad tímhle citátem zamýšlel. To proto, že jsem hned zkraje (asi po jedné picosekundě) nechtěl propadnout tomu, co jsem po jeho přečtení cítil. A protože jsem "der Macher" na sborka/rozborka, pokusil jsem se na něj podívat z několika úhlů.
Asi to první, co mne napadlo, byla představa návštěvy u psychologa, který je v podstatě zvrácený, že mi chce vnutit, že jsem na konci svých sil a možností a jediná pomoc jeho pomoc je ta, že mi zapůjčí vlastní revolver. To mne napadlo, kdyby ten popis toho mého stavu přišel zvenku, směrem k mně.
Pokud by ten citát měla být samodiagnóza, pak je to povzdech nad vlastním vyhořením, ba co dím, zděšením nad omezením svých možností a šancí.
No a možná, třetí pohled, jakýsi pokus, pokud možno věcný a s mírnou dávkou cynismu, se smířit s další cestou.
No ale v každém případě je ten citát dost deprimující. I to na konci motivující povzbuzení nemá díky předešlému textu šanci na přežití. Dokonce, pokud se na ty dvě věty podívám čistě geometricky, je jasné, že ty "úspěchy" sedí na té kratší straně houpačky.
.
Ne, nechci o tom ani polemizovat, ani se tomu nějak posmívat. Já si prostě tomu obsahově podobná sdělení do mysli nepouštím. Jak kdysi řekl Churchill: Věřím jen těm statistikám, které jsem si zfalšoval sám..
.
Jak tedy zachránit svět?
No nejprv se musím zeptat, čí svět chci zachraňovat. Za koho všeho chci nést zodpovědnost, za koho všeho chci de facto rozhodovat, jestli mám na to kapacity a jestli mi zbyde čas pro sama sebe.
Mám jeden příběh, co se mi stal čerstvě, je to pár dní, začal ale už loni a mám pocit, že mne dost posunul trochu jiným směrem. Citově. Ale u mne to tak bývá, že jsem otřesen citově a až po delší době se to projeví na mých postojích.
O co šlo.
I. Případ kopáč
Loni jsem dostal úkol zajistit výkop na betonování. Měl mít rozměry 40 x 40 cm a dlouhý měl být cca 20 metrů. Měl jsem budget a úkol. Čirou náhodou se mi na poptávku kdosi ozval, že by měl zájem. Dali jsme si sraz u metra, u jednoho z jeho východu se mělo kopat. Stojím u východu a najednou se zjevil týpek, asi metr osmdesát, možná víc, na zádech batoh a z něj čouhal rýč a krumpáč. Oděn byl jak houmeless a hnal se ke mně. Představil se a děsně rychle mluvil, první dvě věci, co mne napadly, bylo Ájéje a ADHD. Zastavil jsem příval jeho mluvení a říkám, tady odtud až támhle, 40 na 40 cm. Kdy to budete moct udělat a za kolik. On na to, že třeba hned a že chce za to celý můj budget, co jsem měl k dispozici. No trochu jsem se podivil jak timingu, tak té částce, ale po domluvě s BB se s tím souhlasilo. Tak jsem to spustil a říkám, že kdyby byl problém, že mi má zavolat. Odjel jsem, bylo něco po osmé. Jel jsem shánět prkna na zakrytí a pásku na zábranu, aby lidi nepadali do příkopu. V jedenáct mi kopáč volal. A sakra, jsem si řek, průser. Spojil jsem se a kopáč říká, můžete sem přijet? A já: problém? On: Ne, jsem hotovej. Aaaaasi jsem si řekl s tím, že to na mne bude zkoušet. Sedl jsem do auta a vyrazil. Když jsem dorazil, dost těžko jsem se udržel, aby mi nespadla brada. Výkop přesně 40 na 40, 20 metrů a jak když střelí. A dočista vybraný a urovnaný.
Loni jsem dostal úkol zajistit výkop na betonování. Měl mít rozměry 40 x 40 cm a dlouhý měl být cca 20 metrů. Měl jsem budget a úkol. Čirou náhodou se mi na poptávku kdosi ozval, že by měl zájem. Dali jsme si sraz u metra, u jednoho z jeho východu se mělo kopat. Stojím u východu a najednou se zjevil týpek, asi metr osmdesát, možná víc, na zádech batoh a z něj čouhal rýč a krumpáč. Oděn byl jak houmeless a hnal se ke mně. Představil se a děsně rychle mluvil, první dvě věci, co mne napadly, bylo Ájéje a ADHD. Zastavil jsem příval jeho mluvení a říkám, tady odtud až támhle, 40 na 40 cm. Kdy to budete moct udělat a za kolik. On na to, že třeba hned a že chce za to celý můj budget, co jsem měl k dispozici. No trochu jsem se podivil jak timingu, tak té částce, ale po domluvě s BB se s tím souhlasilo. Tak jsem to spustil a říkám, že kdyby byl problém, že mi má zavolat. Odjel jsem, bylo něco po osmé. Jel jsem shánět prkna na zakrytí a pásku na zábranu, aby lidi nepadali do příkopu. V jedenáct mi kopáč volal. A sakra, jsem si řek, průser. Spojil jsem se a kopáč říká, můžete sem přijet? A já: problém? On: Ne, jsem hotovej. Aaaaasi jsem si řekl s tím, že to na mne bude zkoušet. Sedl jsem do auta a vyrazil. Když jsem dorazil, dost těžko jsem se udržel, aby mi nespadla brada. Výkop přesně 40 na 40, 20 metrů a jak když střelí. A dočista vybraný a urovnaný.
To jsem fakt ještě neviděl. Vyplatil jsem mu jeho mzdu. Po čase jsme měli podobnou práci, podobně kvalitně zpracovanou.
Jen, jaksi, získal jsem "nového kamaráda". Čas od času mi volal, čas od času mi vyprávěl jeho rychlou a nepřetržitou řečí jeho příběhy, které mne ani zbla nezajímaly, nicméně, nějak se mi příčilo ho odsunout a vypnout. Jednak jsem mu chtěl dát najevo, že si jeho práce vážím, i když neumí nic víc, než výkopy a dvanak - určitě ho budeme potřebovat.
II. Případ kopáč
V současnosti máme další zakázku, v které je zahrnuto i oplocení. K tomu je třeba vykopat cca 20 děr, 40 x 40 x 60 cm. Vzpomněl jsem si na kopáče a zeptal jsem se ho, jestli to chce dělat a co za to. Budget jsem měl zase předem daný, jen jsem chtěl zajistit, že se vejdeme. No chlapec se poněkud rozvášnil a chtěl dvojnásobek toho, co jsem měl k dispozici. K mému podivení, že jsem toho tak rychle schopen, jsem ho okamžitě utnul s tím, že máme na to ani né polovinu toho, co žádá. Odpověď mi byla: Tak jo. Aha, pomyslel jsme si, už nejsem jenom kamarád, ale i blbeček, na kterého se vyplatí to zkusit. Ale neurazilo mne to, to je prostě v branži standard. Tak jsme se rychle domluvili s tím, že mu dám zavčas vědět, kdy to spustíme. Jenže práce se oddalovala, posouvala a kopáč mi denně volal, kdy už? potřebuju prachy! No kdo je nepotřebuje, jsem si pomyslel. Nejprve jsme ale museli doladit zbylé práce na pozemku a když jsme v kolektivu řešili, co všechno a jak, tak jeden z naší party, co pro nás dělá, se zeptal, jak je to s těma dírama pro tyče. Moc dobře věděl, že to zajišťuji externě s kopáčem. Zeptal se, co za to dáme, ale že on to jisto jistě udělá za půlku. BB na to skočil, i když věděl, že mám dojednáno a kolega z party se zatelili, že mi to překazil s výrazem..ušetřím vám prachy.
III. Případ nehoda
Pro pana F. jsme s jedním kolegou cosi vyráběli na druhém konci města. Práce se zadařila, jen jaksi jsem měl nehodu s odpadním košem, který jsem náklaďáčkem poboural. Někdo mne hbitě udal, a během deseti minut přijela policie. Tady musím říct, že tak ochotné a milé policisty jsem neviděl už od Germánska. Snažili se mi pomoct, auto z trávy vytlačit, ale nešlo to. Do toho se zamotala městská policie, která šla kolem a chtěla mi dát pokutu, že jezdím s náklaďáčkem mezi domy. Když ale viděla, co mám na krku, zželelo se jich mě. A zavolal pomoc. Nakonec, příslušník policie té normální mi sdělil, že to ten měšťák kamsi nahlásil a já teď musím zavolat dopraváky a nabonzovat se, že mám nehodu. No nakonec přijela dopravní policie, dali mi dejchnout a pokutu, že ničím majetek. V tom jde kolem zcela náhodou pan F., který měl v domě schůzi, a ptá se policie, jestli dostanu klepeta, že by si to vyfotil - je děsně vtipnej. Nicméně - pak to začalo být jak v pohádce o řepě. Já v autě, vzadu tlačila dopravní policie, obyčejná policie, pan F. a jeho kolega, tedy celkem pět lidí a já konečně z trávy vyjel. Za veselí celého okolí.Prolog: Kdysi jsem pro jednu firmu, kterou vede jistý pan F., zajišťoval logistiku a harmonogram prací v jednom bytovém domě. Když jsem zakázku přejímal, povídá pan F.: Dejte si pozor na ty hajzly a svině. Já na to: koho myslíte? No nájemníky přeci, odvětil. A dodal..to víte, měníme výbavu bytů a lidi chtěj všechno zadarmo a dvakrát. Dejte si na ně fakt bacha. No, pomyslel jsem si, je to jeho nátisk, já takhle lidi nevidím, lidi se snaží být vlastně dobří. Zakázka proběhla a já fakt na pár podivných lidiček narazil.
Pak jsme se šli s panem F. podívat na to, co jsme tam s kolegou vlastně pro něj tvořili. Cestou nás potkal takový starší chodec a hned na mne spustil: Doufám vy chuligáne, že to opravíte a jestli ne, nahlásím vás policii, uvidíte, ty s váma zatočí. Než jsem ale stačil zareagovat, pan F. na něj prudce a nevybíravě vylít: hele, jděte si po svejch a nestrkejte rypák do věcí, který se vás netýkaj, komouši starej. Chlápka to evidentně zaskočilo, otočil se na patě a mazal po svejch.
Večer jsem o tom výstupu pana F. přemýšlel. Přišel mi vulgární, nevybíravý, přehnaný. Ale pak jsem si uvědomil, že v tomhle případě, s tímhle týpkem to byl jediný způsob, jak nezabřednout do konfliktu. A navíc, vůbec nemusel. Zastal se mne, najednou jsem byli skrzevá zakázku tým.
Taky jsem přemýšlel o tom vyfouknutém kšeftu s dírama, co se mne dotklo. Ale pak mi zase došlo, že nakonec jde o prachy. A najednou jsem se zklidnil a jediné, co mi z toho všeho zbylo bylo to, co všechno dělám špatně. Úlevné zjištění.
IV. Případ historie
Intenzívně teď poslouchám audioverzi "Toulky českou historií". V současnosti se pohybuji v údobí před, během a po defenestraci 1618, pobělohorskou dobou, třicetiletou válkou a krátce po tomto období. To dílo poskytuje, snaží se poskytnout, o těch dobách a hlavně o jejich protagonistech co nejobjektivnější informace. Tak například jsem vůbec netušil, co všechno nevím a co všechno hrálo roli v rozhodování takových osobností, jako byl Jan Ámos Komenský (co se vlastně Komenský nejmenoval), nebo jako byl Valdštejn. Nebo o co vlastně šlo českým Stavům (který byl složen z německy mluvících). Jsem prostě přemožen jednak hromadou informací a hlavně tím, jak povrchní byly moje znalosti o té době a o těch lidech z té doby, až jsem si začal klást otázku, jak povrchní jsou moje znalosti a představy o době současné a o lidech v mé době. O mně samotném.
Jak tedy zachránit svět?
Všechny ty příběhy a ta zjištění mnou v poslední době hnětou a docela intenzívně o nich přemýšlím, přehodnocuji. A bohužel si začínám čím dál víc myslet, že ten svět kolem nás se zas až tak, i během století, moc nemění. Jsou prostě chvíle a momenty a události, který každý vnímáme a vyhodnocujeme jinak, některé dokonce programově přehlížíme, nebo z neznalosti ani neevidujeme. Jak tedy ten svět zlepšit? No myslím, že otázka by měla znít: Jak si (sobě, svůj) svět zlepšit? Bo jakmile by se nám to podařilo, měníme k lepšímu i ten svět okolní. Obráceně to totiž, myslím, nejde. A tak si myslím, že:
určitě se nevzdávat, postupně nahlodávat limity (hlavně v sobě), opečovávat svoje ideály, protože ony jsou tím, co nás utváří a denně se snažit o spásu světa tím, že jsme čitelně tím, čím jsme, i když to může být trnité. A i sebemenší čin, třeba uklizení linky, utření prachu, výlet někam, kde jsme nebyli, přečtení něčeho, co nás o kousek víc vzdělá, přemýšlením o tom, že naši bližní se snaží být jak scénáristy, tak kameramany i režiséry, nás kousek po kousku posouvá z toho místa, o kterém si myslíme, že jsme v něm uvízli.