Škodolibosti na světlech a jinde - All we have is now

Škodolibosti na světlech a jinde

Je to sice k nevíře, ale i já umím být škodolibý. Jsem si tuhle zděšeně uvědomil. Třeba tím, že když jezdím po městě a musím zastavit na červenou, nechám si v předu (nejenom kvůli motorkám) více místa. A na křižovatkách, o kterých vím, že červená svítí dlouho, si krátím dlouhou chvíli tím, že po chvíli stání popojedu třeba o pů metru a zase zastavím. A sleduji v zrcátku, co udělá řidič za mnou, jestli taky nesmyslně popojede. Je to k nevíře, ale je to 50/50.

Jinou škodolibost, když vím, že červená je krátká a tím pádem zelená pro chodce krátká, tak počkám, když jsou chodci na přechodu skoro už na druhé straně a v té chvíli přidám plyn. Chodci se vylekají a poposkoči kupředu. :o). malá jízlivost. Ale když člověk v tomhle vedru musí sedět na červené v rozpáleném autě, hodí se jakékoliv občerstvení.

Na druhou stranu jsem ale netýkavka. Když například zcela dobrovolně (nejedná se o zip) nechám před sebe zařadit auto a to NEpoděkuje, jsem velmi, ale velmi zklamán. To například všichni městští autobusáci za umožnění vyjetí ze zastávky poděkují (a nemuseli by). To je jedna z cechovních sounáležitostí.

Být starší má kupodivu taky výhodu. A teď myslím na to, že mladší zdraví staršího. Píšu o tom proto, že když piju ráno před domem kávu a z domu vyjde nájemník nebo árenbí host a nbepozdraví (což by měli, bo jsem starej choroš), tak jim do zad zvolám BRÝ DEN! Všichni se vylekají a někteří se sklopenýma očima tiše prohodí "dobrý den". S výchovou lze začít kdykoliv, si myslím. Asi bych měl začít u sebe, co? :o))