Dnes je neděle, konečně jaro, moře světla ...
13.04.25
Mám webový prostor, mám možnost sdílet názory a i když mám pocit, že mnoho lidí tu potřebu má, své názory a postřehy sdílet, tuhle potřebu postupem času ztrácím. Vlastně je to spíš tím, že jsem jaksi naznal, že už nemám smysluplně co sdílet - teď mám na mysli širokou veřejnost, ne moje blízké. Dílem je to mou nevzdělaností, dílem společností, ve které se pohybuji. A i když už se stane, že mi ta potřeba vznikne, něco sdělit, někomu, je to většinou buď sarkastický postřeh, nebo rovnou výčitka. A to nemám rád, takový opravdu nechci být.
Těžko, přetěžko se hledá duše, s kterou se dá vést hovor bez toho, abychom si dávali pozor na to, co říkáme, abychom si ho nepoměřovali, abychom si něco nevyčítali. Když tak přemýšlím o těch lidech, s kterými jsem schopen vést hovor a snažím se přijít na to, co mají společného, tak mi dochází, že se v těch množinách protínáme alespoň v jednom ze třech bodů. Věk, zkušenosti, vzdělanost a tím pádem i světonázor.
Zkrátka těm lidem, s kterými jsem hovor schopen vést, těm nic říkat nemusím, u ostatních to nemá valné vyhlídky na úspěch.
To jen na úvod, proč vlastně nemám co napsat na web. Tedy jeden z těch důvodů.
Přemýšlel jsem (ten web je svým způsobem pro mne opravdu důležitý), jestli to není škoda, že bych s ním měl nějak naložit (koneckonců ho i platím).
Uvažoval jsem o jeho obsahu. Vypouštět nějaká moudra do světa? Těch webů je tolik, že bych jen plevelil. Nehledě na to, že lidé nejsou blbí a sami nejlépe ví, jak a co se životem. A když ne, tak jsou blbí a já nepomůžu.
Něco o tom, co mne zajímá? Na to mám jinde prostor a stejně nestíhám.
Nebo něco o tom, jak žiji, co mne trápí? K čemu by to bylo, každý má svých starostí dost. Ještě ty moje k tomu - jasně! :o))
Tenhle webový kouteček jsem vždycky chápal jako kouteček, kde si mohu své starosti a plytkosti vymazat ze dne, poohlídnout se po něčem hezkém, povyrazit si v duševní radosti a na chvilku, na pár minut, žít ve světě, který jsem si "vyrobil" já sám, sobě na míru. Který bych chtěl.
Ale s časem (a teď i jako osamělá jednotka v poli) se mi objevily (i o sobě) věci, které jsem dřív tak nevnímal. Ty objevy nejsou už ani "znepokojivé", protože hotovo. Tak daleko jsem se dostal s pozorováním. Připadám si ve stavu, jako by hlava pořád ještě křičela: "já ale ještě chci, ještě pořád to tak mám, ještě to tak myslím", ale tělo, věk, okolnosti na to kašlou a pro něj začíná být metou se už jen řádně vyčůrat, vyprázdnit, nasytit a znova dokola. Jo a povinnosti, na které pořád zírám, že z pohledu člověčenství se to povinnostmi vůbec nazývá.
Jsou možnosti a možnosti.
Vždycky jsem středobodem toho našeho minivesmíru kolem nás pokládal Vědomí. Tedy nejenom to, že člověk "je" při vědomí, ale že má povědomí o okolí, o sobě, co ho dělá nešťastným, co šťastným a jak to namixovat, aby se člověk nezbláznil. A najít způsob, jak to neštěstí minimalizovat a štěstí maximalizovat. Při vědomí toho, že nenaruším svou vlastní integritu (která chťá/nechťá odraží i integritu těch kolem nás, na kterých nám záleží nebo si to myslíme).
V tomhle směru mám tedy vlastně neomezené možnosti, protože součástí té mé integrity je přesvědčení, že každý strůjcem vlastního neštěstí a komu to vadí, má plné právo mne poslat do háje. Ergo tedy, dost na lidi kašlu (ale dávám si pozor, aby se to zbytečně nedozvěděli - jsem srab) a mám prostor pro rozhodování a konání. Tohle si vážně uvědomuji a někdy mne to docela děsí, protože na některé věci kašlu, na některé si nedávám pozor (třeba doma hlasitě prdím). Ty jiné možnosti se mi ztenčily. Jsem starší a méně pohyblivý, respektive se rychle unavím. Zrovna v pátek jsem se obdivoval (to dělám rád a je to také součást mé integrity), jak jsem hbitě šplhal sem a tam po dvoumetrovém lešení, několikrát za dopoledne nahoru a dolu, dokonce nožky poslušně fungovaly. Ale omezí tu jsou. Také finančně jsem se sesunul na dno, což mi nebrání v tom, rozhazovat prachy jinde a leckdy bych si nafackoval.
S lidmi kolem mne je to různé, vesměs ale tragédie. Netušil jsem dřív (a upozorňuji, že se nepokládám za neostřejší tužku v penále - teda si jo, ale nejlínější tužkou jistě), jak nevzdělanost, nechuť o věcech přemýšlet z několika stran, pohodlnost a vidina stokoruny navíc dokáže z člověka udělat vyloženého tupce. A teď mám na mysli pravý význam toho slova Tupec. Bez zášti a vzteku. Tupec.
Me and cations (or anionts) around
Jednou kdysi někdo někdy řekl: Na svět se rodíš sám, sám také umíráš. Chápu, jak to bylo myšleno, ale nemyslím si, že to tak je. Ale pro pohyb naší duše světem je to docela dobrá příměra a v tom smyslu ji i přijímám. Mám zajímavou story, co se mi přihodila. Můj bratranec celý život žil jen se svou maminkou - tedy mou tetou. Ke konci, když umírala, staral se o ní opravdu ve všech (i těch nechutných) směrech. Navíc teta byla povaha panovačná, sebestředná a zlá. Už od mlada. Už co jí pamatuji jako kluk. Když pak loni umřela a já byl pozván na pohřeb, vymydlil jsem se, vytáhl oblek, koupil nový klobouk a vyrazil. Když pak po obřadu jsme chvíli seděli v síni, uvědomil jsem si, jak se bratrancovi ulehčilo (on to samo nechápal ani nevnímal) a já jsem si řekl..konečně je ta osoba pryč. A neděsilo mne to. Ani trochu. A když jsme pak byli pozváni na smuteční oběd, po pár chvílích jsme z toho společně s bratranci a sestřenicemi z JČ udělali normální a nefalšovanou párty (bylo jednoduché, kolem bylo plno postarších, zachmuřených, tetu nemilujících příbuzných), plnou vtípků, legrace a povídání o životě nás mladších. Potěšilo mne to, že jsem narazil na pár lidí, co vidí stejné věci ve stejné chvíli.
Ale vesměs, přes ty dny a roky se pohybuji v té kaši lidstva tak, abych se moc nenakazil, neotřel, nezadal si. Při té mé vrozené touze po empatii by to byl průšvih, ztráta času, bo drtivá většina iontů nakonec preferuje jen a pouze sebe. Což mně osobně stále nejde tak lehce a co je vlastně tou hlavní příčinou mého momentálního stavu. Si říkám.
Bo úplně blbej nejsem, myslím. Jako Tupec, myslím.
Vlastně hlavní příčina mé nespokojenosti bude asi v tom, že neumím žít částečně. Neumím (umím, ale přijde mi to odfláknuté, vlastně ztráta času) s někým pobývat jen z té skutečnosti, že "taky fandí Spartě", nebo že "má stejné auto", nebo že má "taky rád kytičky". S takovými umím nejlépe (a de facto jenom) vtipkovat na dané téma.
Ta představa, že jsem s někým, nemusím nic říkat a skoro přesně vím, co bych chtěl říct a co by chtěl říct ten druhý..to je to, co mne přitahuje. Nemám nedostatek lásky, té mám v srdci fakt dost a vím i, kde ji najít. Jenže jaksi, jsou Možnosti a možnosti a ne všechno dokážu oběhnout (ve smyslu zařídit).
What next, doctor?
Mou hlavní prioritou je, mne tuhle bezděky napadlo, nezblbnout. A beru lekce sebeobrany. Tuhle jsem narazil na našeho zákazníka (takového minibosse větší firmy, jak říkají geologové miniboss pražského typu). Ten chlap je dvoumetrový, což už to samo mu dodává sebejistoty, je velmi asertivní (tu vlastnost mám vlastně rád), lehce dyslektik a vždycky má pravdu, bo platí. Hned při prvním setkání mne lehce naštval a mně bylo okamžitě, jak u nikoho jiného víc, jasné, že u mne dojde jen tak dál, jak ho pustím a tak jsem začal jeho "výpady" a blbé nápady vykrývat, odrážet a vracet údery. Jak v soukromí, tak na veřejnosti. A opět jsem si po letech ověřil, že být jenom empatický, vyhovovat a ustupovat neprospěje nejenom mně, ale i těm ostatním.
No co tedy se sebou dál...hele, já vlastně nevím, si odpovídám. Jediný (co už tedy delší dobu vím) , co mne napadá, takhle to už prostě dál nejde.
Ta mechanika, to být sám sobě motorem, se lehce zadrhla a já teď vlastně (i tímhle fejetonkem, protože fakt nemám jinak komu (bo jsou Možnosti a možnosti)), mám v ruce ocelový kartáč a pucuju ozubená kolečka a některý nepotřebný díly (jako třeba M.) jsem už dávno hodil do šrotu a mám kolem sebe ionty, co my občas sem tak umejou kastli, vypucujou světla a snad zase budu na cestě. Trochu zrezlej, trochu vodrbanej, rozkodrcanej. Ale určitě budu. Tak nebo mak.
Jo priority...no, mám pořád rád stejky, ale ani minutu bych je neváhal vyměnit za smažený sýr s hranolky na podzim mezi zlatým listím.
Ne, momentálně priority nemám, žiju jak ty tillandsie. Ale vono se zase něco vyvrbí.