Zastav a posaď se - All we have is now

Zastav a posaď se

Když jdu po louce nebo lesem a koukám na ty krásy, vnímám světla a vůně, které se chůzí rychle mění a střídají a člověk to málem (když se kouká a vnímá) ani nestíhá registrovat. A když se posadím do trávy nebo na mez, stane se něco zvláštního. Mívám pokaždé pocit, že jsem se stal součástí toho mikroregionku, toho biotopu a začnu to ve svém nejtěsnějším okolí studovat. Co kolem roste, co kolem leze a mívám pocit, že s tím srůstám. Najednou ostře vidím každé stéblo trávy a přemýšlím, co s tím udělá třeba brouk, když někam pospíchá za svým. Nebo když zavane vítr, tak sleduji větvičky náletů, jestli jim to vadí nebo prospívá a najednou, to místo, ten jeden čtvereční metr dostane svůj příběh, svůj život a bývám přemožen tím, kolik těch čtverců kolem je a tím pádem i příběhů a života. Začínám se stydět, že jsem svůj zadek posadil na kus trávy a tím možná něco způsobil. Sice nevím co, ale kdybych tu nebyl, nezpůsobil bych to. Ve městě mi to nepřijde. Když se posadím na lavičku, tak pozoruji něco, co na tom betonu a asfaltu vůbec nedokážu ovlivnit.