Asertivity test - All we have is now

Asertivity test

Stalo se mi na Jizerce, tedy cestou k ní. Vykračoval jsem si po silnici a koukal, co bych mohl vyfotit. I když v tomhle úseku nejsou auta všeobecně povolena, šel jsem po levé straně. Tak jak zákon a zvyklost a poučování z pionýra káže. Po chvíli vidím, že proti mne jde rodinka s dítětem a pejskem. Šli do mírného, ale táhlého kopce. Muž měl na rukou dítě, žena psa a další dítě. Muž funěl (pomalu stejně jako já), evidentně neměl dobrou náladu z toho kopce a toho bříměte a šel po své pravé straně, tedy na mé levé. Bylo mi ho líto, sluníčko to pralo a chlápek toho měl evidentně dost. Už už jsem přemýšlel, že je obejdu zprava, když tu náhle..ale prdlajs! Nic nebude. Poměříme síly (byl asi tak třikrát hromotlučnější než já). Urputně a sveřepě jsem se lísal ke své krajnici a blížili jsme se k sobě, hledíc si do očí. Čím blíž jsme si byli, tím byla naše obočí semknutější, temena vypjatější a hormony z nás spolu s potem stříkaly. Obešli mne. A já jsem byl hrdej a zároveň se styděl. Bo je neobejít a neulehčit jim pozici, to je jaksi, když mne to nic nestojí, proti mé nátuře. Ale poslední dobou si myslím, že na to bezdůvodně doplácím a tak se snažím být...jako ostatní, no. Hnus fialovej.

Těch lidí na Jizerce bylo fakt dost. Táhli s sebou děti, psy, kola, kočárky, ukřičené a vzteklé děti. Byl jsem svědkem ministory, kdy z vedlejší lesní cesty vystoupila matka s dítětem. Vpravo od nich se šlo dolů na Jizerku, vlevo mírně nahoru k restauraci, kde prodávali zmrzku. Asi čtyřletý chlapec se mamce vytrhl z ruky, chtěla jít dolů na Jizerku, a štrádoval si to k restauraci. Kam jdeš, volala na něj maminka, vrať se. Ale chlapeček se ani neotočil a šel jednoduše dál za zmrzkou. Jeho maminka stála pod odbočkou a koukala, jak synek míří k restauraci a evidentně byla otrávená, že nemůže dolů. Co bylo dál, nevím, zmizel jsem v lese. Ale přemýšlel jsem, co bych v té situaci udělal já, kdybych byl maminkou. Dojít si pro něj, vyčinit mu, že neposlouchá a táhnout uječené dítě dolů po silnici k Jizerce? Nebo mávnout rukou a dojít k němu a nechat ho si prosadit svou? Nevím. Možná, že bych ho čapnul, naložil do auta a jel domů. Otázka však je, co je pro maminku důležitější. Krásná sobota v přírodě s uklidněným dítětem se zmrzkou, nebo jeho výchova? Nevím.

Jak jsem psal, potkal jsem mladý pár, co byl na treku a měl naloženo (na zádech). Krosny žluté, karimatky modré, obaly na spacáku červené, kraťasy světlé. Nelíbilo se mi to, respektive na dlouhý trek, kde se člověk přeci jenom musí schovat před očima, nepraktické. Ale pak jsem si řekl, co mají dnešní mladí vlastně dělat, když už nemají zdroje, co jsme měli my? Myse obouvali a oblékali u ČSLA, uzdy (usárny) jsme kupovali jen díky jakémusi tehdejšímu výrobnímu družstvu, které je, bůhví proč a v socialismu, šilo. A kožené doplňky, lana, smyčky, cvočky..to jsme sháněli po městě a známých, co měli tipy na překupníky. Dneska se jde do outdooršopu a všechno se koupí na místě. Většinou barevné, protože bezpečnost.

Čirou náhodou jsem pod horami, dole ve vesnici, potkal u krámku čtyři pivo pijící vandráky, kteří byli vymustrovaní přesně tak, jak my bývali. To mne pookřálo. Trošku. Malinko. Chlastali totiž pivo a vedli fakt dětinské řečičky. Přesto jsem je pozdravil vandráckým pozdravem. Kupodivu se chytli.

Když jsem večer třídil fotky, tak mi došlo, že se mám fakt ještě čemu učit, ne-li všemu. Nebo sehnat prachy na full-frame digitál. Podělaným founem jsem udělal lepší fotky než s mým Canon kompaktem. Viz "motýl na špendlíku" - ten jsem vysmah mobilem. Z ruky.

A k tomu všemu mne tak trochu popudil článek na Seznamu, který polopatě vysvětloval, jaký význam mají slova "mamahotel" a "nemakačenko". Vysvětloval opravdu podrobně, až encyklopedicky a já se ptal, jestli si autor opravdu myslí, že to čtenáři nevědí (a tím pádem jsou blbí), nebo jestli to ví, že jsme blbí. Obé mne děsí a v každém případě je laťka všeobecného vědění děsně nízko. Buď na naší straně, nebo na straně autora.

Myslím, že ta disciplína u zkoušek - totiž porozumění psanému textu - není vůbec od věci. Jeden takový jsem dělal, zkusmo. Byl předložen text, který si měl adept přečíst a pak byla vypsána čtyři tvrzení (o obsahu textu) a jen jedno bylo správné. Formulací a obsahem (nesprávných tvrzení) jsem byl šokován, bo jsem nepředpokládal, že by si kdo mohl něco podobného o obsahu textu myslet. A zároveň jsem pojal respekt k těm, co test vyprodukovali, neboť bylo jasné, že dokáží předpokládat, co by si kdo (z deppů) mohl myslet, pokládat za správnou odpověď.

A sleduji to i mezi lidmi. Leckdy spolu mluvíme a nerozumí mi, nedokáží se sladit tak, aby pochopili, co chci sdělit a za jakým účelem. A nebojím se, vina nebývá na mé straně.

Ale dneska jsem se těm followerům omluvil - systém mi totiž poslal zprávu, že podle statistik zjistil, že na Bsky je už několik českých přispěvatelů, co mají 5 a více postů a že ještě nemají žádného followera a že mám tedy projevit lásku a následovat je. To to jsem si při čtení té zprávy ucik. Nepřipadá mi normální, abych následoval účet, na které jsou fotky toho, co uživatel zrovna měl k obědu. Nebo sledoval účet, kde jsou aktivity uživatele, ale místo hlav má melouny. Nechápu. A tak jsem oficiálně proti té slaboduchosti followerské lásky oficiálně protestoval. Tak uvidím.