Tour de Souš - All we have is now

Nikdy jsem tam nebyl a ten kout republiky mi z nějakých (mně opravdu nejasných) důvodů vždycky přišel mysteriózní. Frýdlantsko. Den předtím, v sobotu, jsem si po dlouhé době uklidil auto a zabralo to dost času, protože jsem ho v poslední době používal jako malý náklaďáček, takže všude byl písek, drobky z Ytongu a tak podobně. Uklízel jsem celé čtyři hodiny, vyházel plno veteše, vypral sedačky. vypulíroval plasty, navoněl interier a když jsem měl hotovo, řekl jsem - Picasso, ty si zasloužíš výlet. Jseš hezkej, umytej a čistej, pojedeme na výlet. Na Frýdlantsko. Měl jsem v ´mysli vyrazit opravdu brzy, jednak abych se vyhnul davům a dvanak měl dobré světlo. Obé se nepovedlo. Vyrazil jsem kolem deváté a světlo? Bylo mysticky oranžovo - to díky tomu písku ze Sahary. To, že jsem nevyrazil tak brzy, mělo výhodu, jak se později ukázalo.

Jako první cíl bylo město Frýdlant. Kdo by to řekl, že takovej  vystrčenej camfrneček republiky bude tak krásnej. Náměstí jak malované, bylo z něj vyloženě cítit, že tam žijí lidé. Žijí a pracují a starají se. Náměstí vévodí radnice, která si svým způsobem vůbec nezadá s tou pražskou na Staroměstském náměstí. Co víc! Má svou vlastní zvonohru! Měl jsem to štěstí, že jsem na frýdlantském náměstí přistál v pravé poledne, kdy spustila svou produkci (viz video). Byla neděle, Velikonoce, a na náměstí se pohybovalo jen pár lidiček. neděle to byla sváteční, povlovná, ale ne unavená. Bylo teplo a okolní okna doů byla otevřená a tak kolemjdoucí (já) mohl slyšet, jak se uvnitř bytů žije, co zrovna dělají, co jedí a co poslouchají. Úžasný moment jakési sounáležitosti (ač jsa cizincem). Co víc, na náměstí byl otevřený obchůdek, kde jsem narazil po dlouhé době, sakra dlouhé (pražské) době, na normální jablka, která byla žlutočervená, krásně zralá a poživatelná. Zakoupil jsem.

Jako druhý cíl bylo Nové město pod Smrkem. Nevím, jestli to bylo tím, že sluníčko už stálo výš a víc svítilo, či to bylo tím prachopískem ve vzduchu, nebo tou velikostí a otevřeností náměstí toho města, ale přišel jsem si lehce v čase posunut, tak do osmedesátek minulého století. Ne snad, že by náměstí nebylo udržované. Naopak. Všechno opravené a nové a uklizené. Ale zkrátka jsem se cítil jaksi ufózně. jako bych nebyl na náměstí, ale na přistávací ploše nebo vojenské seřadišti Divný pocit. Takový, řekl bych, dost demineralizovaný. Moc jsem se nezdržoval a vyrazil dál, jenže díky tomu pocitu z náměstí jsem si spletl odbočku a šinul jsem si to k polské hranici. Naštěstí jsem ale míjel parkoviště u hřbitova, kde jsem se chtěl otočit. No než jsem to udělal, řekl jsem si, že se juknu. Udělal jsem dobře. Nevím, jestli se to hodí, já myslím, že se to hodí, ale ten hřbitov byl barevný a veselý. Na každém hrobě byly barevné květiny, čerstvé a uspořádané. Naladilo mne to k radosti. K radosti z toho, že sem lidé chodí za svými, myslí na ně a rozmlouvají s nimi. To mi ten pocit z náměstí vytlačilo ven.

Další cíl byly Hejnice. Další skvost na cestě. Úžasný kostel na pozadí hřebenů Jizerských hor. Tady jsem se odměnil vanilkovou zmrzlinou (která ne zcela odpovídala mým představám vanilkové zmrzliny - le budiž - stála jen 30Kč) a hned jsem si upatlal mé čisté triko. To jsem ale věděl, že se stane. V klidu jsem si na náměstí dolízal zmrzku a protože příbývalo času a turistů, mazal jsem dál.

Čtvrtým cílem byla vodní nádrž Souš (další po Flájích). Silnice vedla kolem Smědavy docela divokým údolím. A tady mi došlo, že takové to horské jaro ještě nezačlo. Že jsem tu brzy.

Souš - tak tady bylo fakt hafo lidí a začlo být všude kolem hlučno. Nechápu lidi, co svou přítomnost musejí dávat hlučností ve známost. Cvaknul jsem fotku a mazal zpátky. Po nejvíce proto, že mi auto zahlásilo chybu parkovací brzdy, když jsem sem přijížděl a já nechtěl Picassa taja ze škarpy. Tyhle fičury mi jdou fakt na nerv. Dneska auta nemaj ani šaltpáku, ani hébl na brzdění. Děs.

Desnou, Tanvald a Smržovku jsem jen už projel, bylo později, než jsem chtěl.

.

Bylo to fajn líné dopoledne s překvapeníma. Nevím proč, ale tenhle kraj jsem považoval za lehce zaostalý, což tedy ale vůbec není pravda. Byl jsem nadšenej z města Frýdlant s jeho radnicí a malebnými uličkami a životem v nich. z hejnického kostela s hřebeny hor za zády.

A navíc, samozřejmě, jsem testoval moje auto. Umínil jsem si tentokrát, že pojedu "na spotřebu". Tedy po dálnici max 120km/h (k nevraživosti ostatních na dálnici - ale mám klobouček, to mne omlouvá) a po okolí mezi 50 - 70. Za to mne palubní počítač odměnil nízkou průměrnou spotřebou oscilující mezi 5-7L/100km. To by (s tímhle děsným motorem) šlo.

Za mne osamělá spokojenost.