Selská omeleta
20.10.2024
Kdyby se mne někdo zeptal, jestli je Země kulatá, okamžitě bych vystřelil, že jistě. A kdyby se mne někdo zeptal, jestli věřím v Teorii evoluce pana Darwina, odpověděl bych stejně rychle, že ano. Ale když se nad tím zamyslím a pokud bych narazil na oponenta, těžko bych hledal jiné důvody pro svou víru než to, že jsem to četl, že mi o tom říkali, že jsem to viděl v dokumentu. V kosmu jsem totiž osobně nebyl a nebyl jsem ani u toho, když se Australopithecus měnil v Homo sapiens sapiens. Je to prostě otázka víry v to, co naši předci a současníci objevili, studovali, zveřejnili. A také o tom, jestli to čteme, koukáme na to a posloucháme a - třídíme informace podle našich schopností a dovedností. Což, v případě, že víme, co všechno nevíme, bývá opravdu výzva.
Jedním z mých problémů posledních let je to, že jsem se vrátil do prostředí, jehož mateřský jazyk je mým jazykem, což mi poskytuje schopnost mluvený projev nejenom rozumět, ale i cítit a všímat si hry těla a současně analyzovat nejen to, co se říká, ale i to, jak se to říká a proč se to říká. V tomto ohledu mne občas napadá - zlatý cizí jazyk. Jazyk, kdy se soustředíme jen na obsah mluveného, abychom pochopili, co se od nás očekává (buď za reakci nebo výkon) a drobné nuance jazyka nám tak unikají. A jasně, není to jen o jazyku, je to i o prostředí.
Kdybych měl shrnout, jak na mne moje angažmá doma, po návratu, na mne působí, použil bych pro mne právě nově objevený pojem - tristní. A ne, i když je toho mnoho, proč bych se mohl vrátit, to opravdu pro mne podstatné je tady doma, v Čechách.
Přesto tu trpím, protože rozumím. Jako by ta naše země, myslím Čechy, byla spodní stranou Plochozemě. Nic tu nefunguje podle Gut-Jarkovského, podle Darwina, Hawkinga. Jako by v Česku byla Země opravdu placatá. Lež se adoruje, rozhodují lumpové a táhnou za sebou třetinu národa, každý nevzdělanec má pocit, že má právo na názor. Když teď sleduji Toulky českou historií (a zjistil jsem, co všechno o nás, Češích, vlastně nevím), za pochodu měním svoje názory na nás a už není pro mne tak překvapující to, jak se chováme dneska.
Naštěstí tu ale nacházím pár světlých chvil a momentů, které pro mne znamenají přesně to, co mne drží nad vodou, co mi dodává vůli ráno vstát a hned zkraje celej svět neposlat do zadele. Je to můj úžasnej kolega v práci, s kterým si rozumíme i podprahově a není nic, o čem bychom nemohli mluvit (a pokud se něco takového najde, řekne se prostě - o tom nechci mluvit a je to jasné). Je totiž věcnej a to fakt a děsně miluju. A především je to moje Pumí, který je člověk v tom pravém slova smyslu. Bez ní to už fakt těžko dávám. Bez ní by ta Země fakt zplacatěla.
Když jsem onehdá nedával pozor a nechal se zavléct do hovoru o politice s takovými lidmi, co si právě mysleli, že mají právo na názor, byl jsem dotázán..Tak mi teda řekni, k čemu nám byla revoluce, co je teď lepšího? A mysleli na prachy, mysleli na bezplatné zdravotnictví, hlavně ale mysleli na zglajchšaltování lidí. Fakt jsem se zamyslel, abych přinesl argument, který by pochopili i ti, co mají pocit, že mají právo na názor. A stejně ze mne vypadlo: že můžeme o sobě rozhodovat. To si fakt myslím a to bylo ostatně taky to první, čeho jsem si v cizině všiml stejně, jako když se najednou změní počasí a do hor padne mlha.
Myslím si, že uvědomění si toho, že o sobě mohu (a mám) rozhodovat, je jednou z podmínek uspět v Darwinově teorii evoluce. Ať už se týká samotného přežití mezi dravci nebo úspěchu v práci nebo respektu mezi lidmi. Znám se a vím o svých přednostech a ještě víc znám svoje neduhy a vím, jak skončím, pokud takový budu. A je na mém rozhodnutí, jestli jsem s tím v pohodě, protože jsem tím, čím jsem, anebo mi to vadí a nejsem líný a jdu někam kupředu, jinam, výš. Vlastně bych to shrnul do jedné věty. Děsím se osudu šťastného otroka a mé pohodlnosti.
A děsí mne ještě něco. Je to lidská krátkozrakost a hloupost na jedné straně a vypočítavost a sobeckost na straně druhé. Děsí mne to stejně, jako temná hluboká voda před přehradou, anebo rozvášněný lidský dav. To je jeden z důvodů, proč si tak užívám anonymních výletů do měst, kdy si sednu do kavárny anebo na zadní nárazník auta, srkám presso a pozoruji život kolem. A cítím, jak se snažím být neviděn, nemísit se do toho života a nebrat účast na tom "lidském hemžení". Sílu bych měl, měl bych i vize, ale nemám oponenta. Jako - kvalifikovaného, mám na mysli.
Nejhůř se bojuje v osamění. A ještě hůř pak v osamění sám se sebou.
Věřím, že je Země kulatá. Ta představa sluneční soustavy, planet, galaxií a hvězd je pro mne krásnější, než osaměla placatá Země na želvě. A taky vidím kroužící Slunce a Měsíc. A také chápu principy, které plynou z pouček pana Darwina (vidím to kolem sebe dennodenně). A také svým způsobem chápu (a poslední dobou na svůj život aplikuji) princip Schrödingerovy kočky. A jediný matrix, který snad existuje, ten si vyrábíme sami sobě v sobě.
S životem bojuji s radostí a s trochou nadšení pro anarchii. Ta radost proto, že nechci být neradostný, nesluší mi to a anarchie proto, že se rád ptám.