Panenka skokská - All we have is now

Panenka skokská

Ne, nespletl jsem se, je to správně: Panenka skokská (a ne skákavá).
A jednou jsem se zase překonal. Protože a ze zkušenosti, že v sobotu bylo dusno a vedro, vstal jsem tentokrát ve tři ráno a ve čtyři už byl na cestě. Vlastně jsem k tomu měl ještě jeden důvod. Světlo. Chtěl jsem na focení nízké ranní světlo. A navíc, odpoledne se mělo zatáhnout.

Tedy "vstal jsem ve tři" je trochu eufemismus. Ještě ve čtvrt na čtyři jsem si pod dekou říkal, jestli by nebylo lepší to přeložit na příští sobotu, bo ve Skokách je mše a doprovodný program. Ale odhalil jsem se, že se jenom vymlouvám. Vyskočil jsem jak jelen (a fakt do prdele střelen, bo mne už týden bolí sedací nerv a sotva se šourám), osprchnul se, popad svoje serepetičky, presovač kávy, to všechno naložil a vyrazil.

Ve Skokách, přímo u kostela Navštívení Pany Marie, jsem byl už! v půl sedmé - a není to blízko, kousek před Karlovými Vary. A protože je kostel "utopený" v údolíčku a slunko nebylo ještě dostatečně vysoko, vytáhl jsem si presovač. Bylo v něm ještě trochu vody z domova, jenže já předešlý den nic nenechal náhodě a koupil jednu lahev Dobré vody. Dolil jsem do full stavu. A ještě si dal loka, bo žízeň. Bohužel až teď mi došlo, že ta neperlivá Dobrá voda je s malinovou příchutí...to bude kafe!. No bylo, takové zvláštní..asi si to nechám patentovat.

Kousek od kostela, na vyvýšenině naproti, měla být vyhlídka s panoramatem vodní nádrže Žlutice. Když jsem dofuněl na návršíček, vylítli na mne dva dobrmani. Káknul jsem si do ranního rozbřesku. Až pak jsem zjistil, že se kousek vedle ukempovali dva lidé, jen tak ve spacáku, prostě dřevní klasika a tím u mne získali velké plus. Ale asi jim to nedošlo, protože je psi vzbudili v sedm ráno a to díky mně.

To už ale sluníčko svítilo i na kostel. Šel jsem fotit.

Na netu se dá dohledat historie kostela, vpravdě bohatá historie a tak se tady nebudu rozepisovat. Kostel je celkem i s hospodou, která stojí vedle, v dezolátním stavu. Ale jak jsem četl, už existuje projekt na jeho záchranu a myslím, že to cenu má. Kostel má opravdu bohatou minulost a i význam v dnešních dnech, schází se tu hodně lidí, pořádají se tu mše a má to všechno přesah až do ciziny (do Německa, jak jinak, v tomhle kraji). Navíc okolí, příroda, je kolem úchvatná a! dá se až ke kostelu autem. No a protože prohlídka kostela byla možná až od desíti (až všichni vstanou, umyjí se a nají se), nečekal jsem a po focení vyrazil na blízký Hartenštejn -  ke kterému se musí pěšky do kopce asi necelé dva km. Vysvětlivka: jsem nějak z formy, díky tomu, že se nehejbu jako dřív, tyhle a podobné věci, jako že se někam musí pěšky, ty mne poslední dobou fakt dojímají. No ale hrdě jsem nechal auto pod Hartenštejnem a ty necelé dva km do kopce jsem dal na jeden základní a asi šest průběžných táborů.

Hartenštejn jsem trefil ve správný čas. Ten, kdo se o něj stará, miluje i pestrobarevný kytičky cizokrajných vzhledů. Byly všude u zdí, byla pro ně upravena i teráska a dokonce na pobouraných zdech seděly prapodivné rostliny. Úžas a krása. A zase, hradní věž je přístupná od deseti a já se nechtěl vracet do vesnice pro klíč. Posadil jsem se na lavičku k fialovým, žlutým a modrým klasům a koukal do kraje. Padl na mne klid (nepokoj se scvrkl a zakutálel se někam do sklepa duše) a protože bylo pořád ještě brzo ráno (neděle), bylo kolem boží ticho. Jen šumění větru ve větvích, občas se ozvala straka nebo káně. Dokonalá vířivka pro duši.

I o Hartenštejně je toho mnoho na netu.

Dolů to šlo veseleji a dokonce mne přestaly zlobit záda. Rozchodil jsem to. Dole na parkovišti byla u domu zahrádka, na které verklila selka. Požádal jsem ji o vodu (bože, jak za starejch časů), prohodil několik vět o její zahradě (normálně jsem se lísal a pochleboval) a pak jsem si mohl dát preso bez malin.

Zpátky se mi nechtělo po dálnici a tak jsem včlenil potulku Toužim, Manětín, Jesenice.

Toužim mne nepřesvědčila (to Frýdlant na mne udělal jinačí dojem). Manětín je zvláštní. Všechno hezké, tedy sochy a kašny (mají dvě a v té druhé jsem utopil brýle) a podobně, leží na "hlavním tahu" vesnicí (městysem, městem?) a chodníčky jsou úzké a všude, krom větví, měli zavřeno. Tak jsem zakoupil dvě klobásy, dva rohlíky a se slovy Vietnamce "děkujíííí" pádil do Jesenice. A tam byla pouť. Propadl jsem se do svých dětských let. Šel jsem zkouknout střelnici (mnoho se toho nezměnilo), řetízkový kolotoč, slengově "leták" - taky se toho moc nezměnilo a dětské houpačky - dtto. Co se změnilo, to byly ceny. Cukrová vata za osmdesát, leták také, střelnice - pět broků za stovku.

Na cukrovou vatu jsem neměl chuť, ale prodávali tam točenou zmrzku. Malá za třicet, velká za čtyřicet. A vanilková..dostali mne! Jenže u stroje nikdo nebyl. Tak jako u houpaček, střelnice či řetízkového kolotoče. Jen dva světský seděli pod slunečníkem a cosi popíjeli. Když viděli, že okukuju, zeptali se..ceš zmrzku? Čkej, zavolám ji. Přišlo děvče, tak kolem dvaceti. Děsně vytrhaný obočí, o to víc měla kolem pasu. Jakou si dáte? Já opáčil, že malou. 35 korun, zašvitořila. Ěééé ja no to..tady na tabuli máte 30,-. Tak jo, opáčila, tak třicet.  Dostala mne do kolen. Ale ta malá zmrzka byla na mne stejně velká, navíc jsem se děsně upatlal a ulepil, nakonec to roztálo a teklo mi to po obličeji. Děs. Ještě, že mám v autě hygienický koutek.

No a pak už byla dálnice a šupajdil to domů.