Na balkoně - All we have is now

Na balkoně

Když jsme s kamarádem jezdívali na vandry, některé z nich byly lezecké. Vzali jsme lano, naučili se pár uzlů a úvazků a už jsme to zkoušeli tuhle na pískách na děčínsku, jindy zase na Malé Skále a blbli jsem o stošest. Leckdy jsme se domu vraceli s odřeninami, spáleninami a otlučenými těly. A tehdy mi pohyb po skalách nedělal takové problémy. Docela jsem se dobře orientoval v prostoru, cítil se pevný v kramflecích, závratě jsem měl jen mírné a přiměřeně jsem se bál. Skákal jsem z jedné věže na druhou jako kamzík, dobře - jako urostlý kamzík. Užíval jsem si to.

Loni, když jsem byl kdesi na kamenité řece na severu, jsem chtěl udělat pár fotek vody a tak jsem musel po kamenech do proudu řeky. Což byla, jak jsem byl překvapený!, výzva. Jednak se mi z toho proudu kolem motala kebulka - z vody mám děsně respekt, až strach. Moje noční můry bývaly o skoku do hluboké vody pod jezem, do takové té klidné, stojaté, temné vody. A navíc, na té řece jsem zjistil, že už špatně vidím a tak strefit se nohou na ten správný kámen začal být problém. Jeden, dva šutry jsem s velkou mírou nejistoty dal. U toho třetího však nastoupila z nouze ctnost a řekl jsem si, že jsem rozumný a za to nebezpečí, že utopím sebe a foťák, to nestojí. Napůl hrdě kvůlivá rozumu a kdo mne zná, poznal by, že sklesle a dehonestovaný, jsem se vrátil k autu.

Nedávno jsem byl postavený před problém. Musel jsem vylézt po žebříku na balkon do prvního patra a protože to bylo i se zábradlím a v kopci, bylo to bratru pět metrů nad zemí. První příčky jsem dal hrdě, u té třetí mi začlo docházet, jak se tam, na té poslední, budu cítit a v polovině mi došlo, že se přes to zábradlí budu se svými ztuhlými kyčlemi jen těžko dostávat. Když jsem pomalu a rozvážně a s rozklepanýma nohama dorazil až k zábradlí, křečovitě jsem se dlaněmi chytil tyčí. A došlo mi, že mám ztuhlé i dlaně, že kdyby nedej bože k něčemu došlo, že by mi nohy ujely nebo žebřík, že se s nima prostě při tom těle neudržím. Chtělo se mi řvát o pomoc a zároveň "ty debile, proč jsi sem lezl". No, ego zapracovalo a tak jsem to riskl a nohu přehodil. Sebral jsem na balkonu pár obkladů, shodil dolů a přitom jsem se zděsil, že musím taky dolů.

Majitelé domu měli přijít až v 16 hodin, teď bylo asi deset a já si počítal, jestli těch šest hodin tam vydržím.

Chytil jsem se zábradlí a koukal na žebřík a představoval jsem si, co všechno se může stát blbě. Normálně jsem se pokadil strachy. Přemýšlel jsem, jestli mám zavolat kolegu, aby mi pomohl, byl na druhé straně domu a dělal to samé. No nakonec jsem levým loktem sevřel tyč zábradlí, položil jsem se na něj a opatrně pravou nohou šátral po první příčce žebříku tak, abych si ho já trubka neshodil. Ležel jsem na tom zábradlí, nohou šátral a ve tváři měl určitě výraz nesmírného zděšení, slz a nářků a výčitek. Chtělo se mi řvát samá sprostá slova a přitom jsem se modlil, abych už to měl za sebou. No nakonec jsem to slezl, dole mne přepadla hanba a zklamání a chvíli jsem to rozdejchával. Pak jsem se narovnal, nadechl, šel za roh za kolegou a suše kovbojsky prohodil. "U mne dobrý, co Ty?"

Ta příhoda mne dostala do kolen a já si uvědomil, že věci už nejsou takové, jaké bývaly a začal jsem se ptát, co s tím? Akceptovat to a podobný excesům se vyhýbat, nebo zvolit taktiku udržitelného rozvoje a najít způsob, jak takové věci zvládnou bez toho, abych si nabil hubu?

Problém je totiž v tom, že ta představa, že přestanu kvůli neohebnosti a špatnému zraku skákat po kamenech, mi vezme něco, co mne dělá tím, čím jsem celý život a já prostě už nebudu tím, čím jsem. Budu někým jiným a budu se sám se sebou trápit, coby cizákem. Fakt mne to děsí a nevím, jak sám sebe přijmout, jak najít něco, co mi nahradí to skákání, tu radost a pocit celistvosti mého já. Jasně, na Pantheon na Malé Skále už nepolezu a ponechám to profíkům, to je jasný. Ale obyčejné skákání po šutrech že bych si měl odříct?

A tak to mám i s některými jinými věcmi. Co hůř. Zatím to beru jako jakousi ztracenou vlastnost, kterou se teď snažím nahradit něčím jiným. A že zatím mám chuť hledat něco jiného. Ale až mne ta chuť přejde a budu už jen mrzutý, bude to fakt na tu elektrickou dečku na kolena.