Jak to udělat II. - All we have is now

Někdy potřebuji, mám vyloženě touhu a potřebu, se zklidnit, sám se sebou se vyrovnat, najít tu cestu, zase.

Zkusil jsem leccos. Tak například cestování. Když jsem byl tuhle ve Skokách a stál fakt brzo ráno s vycházejícím sluncem proti klášteru, zavanul kolem mého nosu ten pocit svobody a radosti z okamžiku. Všude kolem byl klid, oranžové světlo a přede mnou majestátní svědek doby zašlé slávy, co kdysi něco opravdu znamenal. Kolik desetitisíců lidi tu prošlo. Kolik stovek zase přichází. A kolik desítek se jich snaží tu památku zachovat. Představil jsem si, jak ve výletní hospodě, co jako ruina stála vedle, kypěl ruch a život, když byly poutě, co lidí se tu setkalo a co si říkali. Jak se ráno doma připravovali na tu mešní neděli a museli celou tu cestu do kopce stráněmi ke klášteru pěšky, jak byli unavení a upocení. Jak v pokoře a klidu pak strávili tu chvilku mše a pak zase domů, celou tu prašnou cestu, tedy pokud bylo sucho. A jak si pak doma o tom večer povídali a jak později, když byli starší, na to vzpomínali.

No a v ten okamžik jsem si uvědomil sám sebe, totiž to, že to všechno, co jsem psal nahoře, mi proběhlo hlavou během 0,3 sec a tím se to stalo. Prožil jsem tři desetiny sekundy toho, co ti lidé žili dlouhé dny, celý čas. A už jsem se otočil a potkal jakousi paní a ty 0,3 sec nahradily jiné desetiny a tak mi všechno začlo splývat v jeden chumel. To, co oni prožívali kus života já měl v chumlu a přišlo mi to děsně ochuzující, že nemám na tom místě nikoho, s kým bych o tom mluvil a natáhl ty klidné a barevné a svým způsobem šťastné desetiny do minut.

A tak jsem si říkal, ptal se sám sebe, co dělat a jak žít, aby byl člověk v sobě jako klidná hladina a ne rozbouřené vlny.

Kdysi mi fungovalo to, že jsem dělal, co jsem chtěl. Byla to doba, kdy jsem si sebe vážil, měl jsem radost ze života a měl jsem pocit, že nejsem zbytečnej. Teda jako zbytečnej sám pro sebe. Ostatní ze mne vždycky něco vysosali. Tu podej, tu přines nebo támhle udělej.

Dneska se to zvrhlo, dělám, co musím, nemůžu to, co bych chtěl a navíc jsem zchudnul. Teda jako paušálně zchudnul :o)

Což mi svazuje kola. A ruce. A náladu.

Ten rozdíl v tom předtím a dnes je v tom, že kdysi jsem všechno dělal intuitivně a s nadšením. Dneska, když si chci udělat dobře, nepřipadat si sobě zbytečnej a překážející si, se musím snažit a plánovat. Tak třeba zrovna ta cesta do Skok byla striktně plánována a nařízena a dokonce jsme si nakázal se koukat a radovat se z toho. Befelem. Ty brďo, fakt dobrej masochismus.

Tuhle mne napadlo, jak bych chtěl umřít. Teda, vlastně to bylo obráceně, nejprve mne napadlo, kam bych chtěl, kdybych měl možnost. A napadla mne Brazílie nebo Argentina. (No, knížky z mládí, halt). A tak jsem si o tom (zase 0,3 sec) přemýšlel a pak mne fakt rozjařeně napadlo, že by bylo prďácký, kdybych tam na starý kolena jel a náhodou tam umřel. To je taky maso.

..

No, mějme pak poklidnou duši ve formě vánkem čeřené hladiny jezírka.

Ale já se nedám. Fakt ne.

Jen to snažení mne  se... rozčiluje, to není prďácký.